Turecká cesta

Turecká cesta

Turecký premiér Erdogan se stal v arabských hlavních městech, která nedávno navštívil, hrdinou. Velebil arabské demokratické probuzení a zároveň odsoudil izraelské politiky. Uznání Palestinského státu označil za povinnost, nikoliv za možnost.


O diplomatické roztržce mezi Tureckem a Izraelem na těchto stránkách bylo již několikrát pojednáno, proto tuto pasáž vynechávám. Jenom připomenu, že Erdogan slibuje eskorty dalších humanitárních flotil tureckými válečnými loděmi. V projevu na zasedání Ligy arabských států v Káhiře řekl ohromenému posluchačstvu, že Izrael musí za spáchané zločiny zaplatit.


Tel Aviv a USA Turky obviňují, že se z nich stanou protizápadní radikálové. Mají se stát namísto oslabené Sýrie a ne příliš důvěryhodného Iránu vůdci regionálního hnutí proti židovskému státu a jeho americkému sponzorovi?


Bylo by to zvlátní, protože Turecko je dosud členem NATO, dosud kandiduje do EU a dosud je uznávaným spojencem a přítelem USA, postavení, které Washington oplácí. Přitom ve stejné chvíli, kdy oznámilo sankce proti Izraeli, souhlasilo s umístěním radaru včasného varování coby součásti obranného systému NATO, který má ochránit Evropu od íránských střel.


Zde je určitá paralela s vývojem v Jižní Americe. Venezuelský Chavez, takto blízký přítel Asadova a Ahmadinežádova režimu, byl považován za místního protiimerialistického buřiče, kdežto brazilský prezident Lula da Silva byl brán za dost smířlivého k Impériu. Chavezův radikalismus zmizel. Nyní je považován za nakloněného kolumbijskému prezidentu Santosovi, dříve označovaném za fašistu, gangstera a loutku Washingtonu. Je to skutečně nejlepší přítel Washingtonu v regionu.


Turecký ministr zahraničí Davutoglu si vzal příklad z Brazílie a řídí se zásadou být v regionu vůdčí silou v úsilí o samostatnost. Brazilia a Ankara již předvedly svou ochotu těsně spolupracovat na některých delikátních mezinárodních záležitostech, například při jaderných ambicích Íránu. Po ekonomické stránce vedou brazilské nadnárodní společnosti téměř všechny velké infrastrukturní projekty v Jižní Americe a turečtí dodavatelé dělají přesně totéž ve střední Asii. Turci se chtějí uplatnit nejen na Středním východě, ale i v subsaharské Africe.


Na počátku libyjské války bylo odhadováno v Kaddáfího zemi na 25 tisíc tureckých pracovníků. Turecké podniky tam byly hojně zapojeny především do výstavby. Ankara zpočátku na úplném odvrácení se od Kaddáfího neměla zájem. Dnes se však hospodářské možnosti Turecka v Libyi ještě zvýší. S Egyptem má Turecko roční objem obchodu 3,7 miliardy dolarů. Stejně tak s Izraelem.


Turecká rozhodnost navozuje otázku, zda Erdogan nasadil brilantní strategii, anebo změnil hru a činí nebezpečný krok do neznáma. Bez ohledu na premiéra je ministr zahraničí Davutoglu skeptický, strategii považuje za riskantní, se ztrátou kontroly nad veškerými důsledky v nestálém prostředí Středního východu. Turecko si zahrává s ohněm.


Jednání by bylo správné, pokud by byl region stabilní, neboli byl by v něm udržitelný status quo. Erdogan ví, že není a jeho manévr má větší smysl v současném chaosu.


Turečtí představitelé se dostali alespoň v jedné základní věci doprava: arabské autokracie a izraelské koloniální bludy jsou součástí jedné zastaralé rovnice. Z pohledu izraelské sebevražedné neústupnosti a za daných podmínek ostudně krátkozraké a paralyzované hlavní supervelmoci nemůže být drobný tvůrčí zmatek horší než současný chorobný stav.

Převzato z En.rian.ru

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Turecko   USA   NATO   Ze světa   Zajímavé články   Izrael   Ze zahraničí