Únos desítek tisíc Čechoslováků

 

Únos desítek tisíc Čechoslováků

Úmluva nebo rozhodnutí

Po vstupu sovětských vojsk na československé území v důsledku válečných operací získává nejvyšší moc a odpovědnost vrchní velitel sovětských vojsk. Takto se dohodli představitelé Sovětského svazu a Československa ve smlouvě, kterou spolu podepisují dne 8. května 1944.
Evropě v tu dobu vládnou němečtí nacisté, neboť zuří druhá světová válka. Vše se zdá být schůdnější, než situace, která v Evropě je. Každému se zdá být lepší podstoupit cokoliv a utéci z toho pekla, než v něm nadále přebývat. Už aby někdo zasáhl. Naše vláda proto rozhodne, že se přidáme k silnému spojenci. Edvard Beneš, tehdejší prezident, přistupuje na některé podmínky, které si Sověti v čele se Stalinem kladou.

 

Potrestání špionů či nevinných?

Směršovci, neboli také zkráceně SMĚRŠ, sovětské oddíly, mají velmi zvláštní heslo. Smrt špionům. Jejich úkolem je pronásledování těch, kteří na našem území pomáhali za války Hitlerovi v jeho vládě a moci. Roku 1944 Čechoslovákům opět připadne část Podkarpatské Rusi, kterou fašisté za války obsadili. Vytlačí je Rusové. Směršovci se ihned pouští do své práce. Podle některých údajů z této části naší republiky má zmizet až deset tisíc lidí. Příliš mnoho lidí však nevěří, že všichni byli zločinci. Armáda však nepřestává a pokračuje dál.

 

Záhadný transport

Po osvobození se prakticky vše vrací do normálu. Československá samospráva by měla opět začít fungovat tak, jak má. Na severu a východě země však propuká hotový teror. Armáda se zajímá o zcela obyčejné lidi. K transportu do neznáma nutí vesničany, kteří vůbec nic nevědí, netuší a nemají sebemenší ponětí o tom, co se v politice vlastně děje. Mnoho z nich odejde ze svých domovů dobrovolně v domnění, že jdou pomáhat postavit zničený most po bombardování. Místo dobrovolné brigády však nastupují do vlaku, z kterého se někteří již nikdy nedostanou a ti, kteří přežijí, stejně nikdy nalezeni nejsou. Vlak má zastavit až kdesi v Asii. Už po cestě má umírat každý pátý pasažér. Přeživším je řečeno, že ti, kteří zemřeli, zemřeli vyčerpáním. Je ale spíše pravděpodobné, že Sověti se zbavovali během cesty nepohodlných osob.

 

 

Rozhodování o osudu

Jen muži z domů, kteří stáli na pravé straně ulice, jsou odvlečeni do Petrovan u slovenského Prešova. Těžko říci, podle čeho si muže vybírali. Mnoho z obyvatel říká, že si možná házeli mincí. V Levoči jsou Rusové přivítáni jako staří bratři. Vojáci sedí u prostřené tabule a hostinští nalévají jako o závod. Když všichni dopili a dojedli, vydal sovětský velitel rozkaz, aby všichni měšťané skončili v transportu, který mířil do Sovětského svazu. Někteří zajatci jsou na náklaďáky posazeni ve směru jízdy a mají zakázáno, se během ní otáčet. Je možné, že za jejich zády se odehrává s jejich kamarády hotové peklo.

 

Beneši, pomozte!

Rodiny, které někoho ztratily, ale i organizace komunistické strany se obracejí na politiky s prosbou, aby zamezili dalším únosům a postarali se o návrat pohřešovaných domů. Edvard Beneš má některým slíbit, že zakročí. Některé žádosti ale mají být odloženy bez jakéhokoliv zájmu. Vzniká tedy myšlenka, zda českoslovenští exponenti netolerují bolševické řádění.
Tajemník zahraničních věcí, Vladimír Clementis občanům sdělil, že vláda odevzdala Sovětům seznam 5300 zmizelých osob, z nichž 2500 jsou Slováci. O odpověď prý žádali i čtyřikrát do týdne. Otázkou je, zda to však nebyla jen pouhá lež.
Lidem připadá totiž poněkud zvláštní, že když Sovětská armáda žádost ignoruje, proč se naši bývalí státníci neobrátí s prosbou o pomoc na demokratické mocnosti? Rudá armáda postupuje dál a obsazuje Moravu a Slezsko.

 

Nešetří ani Rusy

V Ostravě se směršovci překvapivě obrací oproti své vlastní krvi. Obracejí se proti obyvatelům ruské národnosti. Tamější policisté jim při tom údajně mají pomáhat tím, že jim přinášejí jména desítek osob. Do soupisu jsou však zahrnuty i české manželky, či děti Rusů, které na Československém území žijí více než 25 let a mají československé občanství. Zatýkáni jsou však i další osoby, jako jsou Ostraváci, kteří na seznamu ani nejsou zaznamenaní. Nikdo dodnes neví, jakým způsobem směršovci získali jména osob a jejich adresy.

 

Špionem může být kdokoliv

Podobně jako tomu bylo na Ostravsku, kde bylo zadrženo velké množství úspěšných inženýrů, bylo tomu tak i na jižní Moravě. Takto úspěšné osoby sice mají československé občanství, ale jsou narozeni v Rusku. Jsou obviňováni kupříkladu ze špionáže, nebo také ze spolupráce se zahraniční rozvědkou. Rozsudky byly často vynášeny bez přítomnosti daných osob, kterých se rozsudek týkal. Ty již většinou byli transportováni neznámo kam.
Příkladem byl Georgij Teš. Narodil se roku 1897. V Brně vybudoval prosperující chemickou továrnu. Žil s českou manželkou, s níž vychovával dva syny. Byl však odveden, aniž by jeho rodina a příbuzní věděli kam. Naše vláda byla naprosto a zcela nepochopitelně pasivní. Brzy se ale začali ztrácet i lidé z jejich blízkého okolí. Sověti totiž došli k Praze.

 

Jedni horší, než druzí

Všichni se těší na to, až německé gestapo nadobro zmizí. Jedna část německého gestapa sídlila během války v pražských Střešovicích, v Dělostřelecké ulici číslo 11. Pražané si velmi ulevili, když jednoho dne sadisté v černých pláštích rychle vyběhli z vily, nasedli do auta a rychle v nich prchali do Německa. Rudá armáda jim byla v patách a 10. května 1945 obsazuje bývalou vilu gestapa ona. Mnoho lidí se raduje. Domnívají se, že nastávají lepší časy. Teror skončil. Nyní bude již jen svoboda. V oknech jsou vidět červené vlajky, ale důvod k oslavě rozhodně není. Své by o tom mohl vyprávět Vladimír Chýlecký, který se domů do pražských Jinonic vrátil z nacistického vězení. Doma pobyl pouhý týden, než byl opět zatčen, tentokrát Rusy. Podobný osud měl i Sergej Vojcechovskij, původem z Ruska. K nám utekl roku 1921 před bolševiky. U nás získal státní občanství a stal se generálem v československé armádě. Nikdo netuší, kam je i se svým synem odveden. Blízcí prosilli o jakoukoliv informaci, avšak marně.

 

Ztrácejí se další

Žena Nikolaje Petrova, štábního kapitána československé armády, též za záhadných okolností přišla o svého muže. Ten den, kdy ho viděla naposledy, popisuje, že na jejich dveře zaklepal jakýsi Čech se třemi ruskými vojáky. Přáli si, aby Nikolaj Petrov s nimi šel k výslechu. Když se jeho manželka ptala, kdo oni tři záhadní muži jsou, na otázku neodpověděli. Byla však ujišťována, že ji manžela vrátí ten den, nejpozději den následující. Tak se samozřejmě nestalo. Stejné to bylo v případě inženýra architekta Jurije Prokopenka. Ten spoluprojektoval například Dům odborových svazů na Žižkově, či Strahovský stadion. Beze stopy se ztrácejí další, vysokoškolsky vzdělaní, šikovní, českoslovenští občané. Je zaznamenáno jen velmi málo svědectví. Mnoho občanů později přiznává, že se velmi báli ozvat.

 

Vystrašený profesor

Profesor Václav Černý, který učil na Karlově univerzitě, za komunistické totality otevřeně kritizuje vysoce postavené soudruhy. Hrozí mu za to odnětí svobody, ani to ho však nezastaví, aby vyjádřil svůj názor a projevil nesouhlas. Když píše o únosech Čechoslováků, zmíní se o směršovcích. Označí je však nepřímo, jako tajemné hosty, zástupce sovětských politických i vojenských autorit. K tomu ještě poznamenal, že se bylo proč bát, neboť to nebyl dobrý pohled. Ve významu těchto vět si lidé kladou otázku, co tak hrůzostrašného mohli Sověti provést svým obětem, že se o tom profesor zdráhá mluvit a více rozepisovat?

 

Češi proti svým

V polovině roku 1946 podává československá Státní bezpečnost hlášení, že Sovětské orgány prováděli zadržení lidí podle přesných seznamů a policejních úředníků, kteří byli sovětským zpravodajským orgánům přiděleny. Spolupráce našich úřadů se Sověty je patrná i v případě lékaře Ivana Henijuše a jeho manželky, básnířky Larysy Henijušové.
Tento manželský pár je Rusy uvězněn v Písku. Okresní národní výbor v Prachaticích rozhodl, že budou zbaveni občanství a budou navždy vyhoštěni.

 

Protekce a zastánci

Československým pohlavárům je zpočátku vše jedno. Rozhodli o tom, že v dané věci nebudou prozatím nic podnikat. Clementis se později ale přece jen odhodlá k činu. Se sovětským velvyslancem Valerianem Zorinem začne řešit osud slovenských občanů, zjištěných směršovci. Po letech se skutečně vrátí několik Slováků domů, zatímco mnoho Čechů nemá ani hrob. Vypadá to, že Clementis orodoval jen za své krajany.
Ačkoliv však on orodoval za své občany, našinci přece jen v někom nacházejí zastání. Je jím Jan Masaryk, syn T. G. Masaryka. Je velmi opatrný. Upozorňoval na to, že vznikl nový sociální problém. Několik tisíc rodin zůstalo bez živitele.
Jan bojuje za české obyvatele a píše proto i do Moskvy československému velvyslanci, aby urgentně definitivně odpověděl ve věci propuštění zatčených československých občanů.
10. 3. 1948 do bytu mladého Masaryka však vnikají neznámí vetřelci. Masaryk padá z okna a je nalezen mrtvý. Jeho skon je dodnes záhadou. Nejjednodušším vysvětlením je, že se až příliš zajímal o osud nešťastných Čechoslováků, a tak si to s ním směršovci přišli vyřídit.

 

Mohou být kdekoliv

Dopátrat se po pohřešovaných je nadlidský výkon. V sovětských dokumentech totiž má být takový bince, že je nemožné někoho najít. Delegace pro likvidaci poválečných škod se kdysi zmínila, že by mohli být v internačních táborech, nebo jinde. Podle všech je však téměř nemožné zjistit, kde pohřešovaní skutečně jsou, protože mají být rozšíření po celém ruském území. Alespoň tak to tvrdí náměstek ministra zahraniční SSSR Andrej Vyšinský. Rusové ale také tvrdí, že tábor byl rozpuštěn a ti, kteří v nich byli, byli převezeni do jiných táborů. Spojení prý ale bylo přerušeno a již nemohlo být opět navázáno.
Souhrnně se těmto neprávně pracovním táborům říká gulagy. Jsou velmi podobné koncentračním táborům. Těžká práce 16 hodin denně ve skromném oblečení v šílených mrazech s prázdným žaludkem. Takto končí mnoho Čechoslováků. Doklady jim samozřejmě byly zabaveny.

 

Masové hroby

Nepřehlednost v záznamech o uvězněných mohla být záměrem, aby se nepřišlo na to, jaké praktiky jsou na uvězněných prováděny. Dodnes se přesně neví, kolik v táboře bylo lidí. Někdo uvádí na 13 milionů, jistí si ale být nemůžeme. To je ideální stav pro dozorce. Ti si totiž tak s vězni smí dělat, co chtějí, neboť pokud někoho zabijí, stejně se to nikdo ve vší nepřehlednosti nedozví. Vyloučeno není ani testování různých plynů. Je tedy velmi pravděpodobné, že někde jsou ukryty masové hroby a v nich zahrabaná těla nevinných československých občanů.

 

Pamětníci museli být ticho

Ti šťastlivci, kteří se vrátili domů, většinou tajně, byli donuceni o svých zážitcích mlčet. Mnoho z nich je ještě pro jistotu zavřeno do československých káznic. Teprve potom se mohou obejmout se svými manželkami, či dětmi, avšak pod podmínkou, že jim nic neřeknou. Nesmějí hovořit o tom, co prožili. Pravdivě vyprávět o zážitcích z gulagu a o něm samotném, znamenalo jistě další koncentrační tábor. Po více než dvou třetinách odvlečených se slehla zem.

 

Není, bez odpovědi…

Po pádu komunismu v Československu vznikají komise, které se snaží uctít památku obětí a zdokumentovat co nejvíce zločinů. Je však velmi těžké odhalit jen počet obětí. Jen ze Slovenska jich má být na 60 000. České ministerstvo se roku 1994 obrací na Ruskou federaci. Dotazník týkající se zmizelého Nikolaje Petrova vracejí Rusové nevyplněný. Dotazníku na Sergeje Vojcechovského se ani nedočkáme. Tamní orgány vůbec neodpovídají. Možná Rusové mají stále co skrývat. Na formulář, v němž se dotazujeme na Vladimíra Chýleckého jakýsi ruský úředník napsal jen „nět“ – není. Ve světě není znám jediný stát, který by své občany vydal, či prodal státu jinému.

 

Zdroje
http://www.fronta.cz/dotaz/obcane-odvleceni-do-sssr
http://gulag.szmo.cz/projekt/stav_reseni.html
http://www.druhasvetova.kx.cz/?p=osobnosti/csr/Sergej_Vojcechovsky
http://www.szcpv.org/10/gulag.html

 

Další příspěvky autora: Caroline Kornelová

---

Články ve stejných kategoriích:

Historie   únosy   Rusko   2. světová válka