Prometheus aneb Jak spadnout do vlastní pasti

 

Prometheus aneb Jak spadnout do vlastní pasti

Proč bych měl chodit na další trikovou sci-fi Promethea do kina poté, co jsem viděl Útěk z MS-1 a podobné slátaniny? Ani jméno Ridley Scott mě do kina moc netáhlo. Jenomže jsem si přečetl diskusi kritiků o tomto novém „vetřeleckém“ snímku v jednom seriózním deníku a nechal se zlákat rozpory v jejich hodnocení. Ty někdy signalizují, že dílo je složitější, má více vrstev a stojí za vidění. Výjimka potvrzuje pravidlo, Prométheus je průšvih.

 

Už úvod filmu je trošku podezřelý: do vskutku nádherné divoké krajiny náhle vstupuje komiksová postavička svalnatého nadčlověka, který nad děsivým vodopádem vypije jedovatý lektvar a před očima diváka se rozpadá a padá do propasti. To byl jeden z Inženýrů – mimozemských tvůrců homo sapiens, po němž následovníci Nostroma – a Erich von Däniken - pátrají.

 

Velkým problémem poslední hollywoodské sci-fi produkce začíná být paradoxně obrovská nabídka filmových triků. Tato nesporná šance se často stává zničující pastí. Když se podíváme na prvního Vetřelce, triky a počítačový design jsou dnes směšné, ale jako film je to čistý, dobře udělaný kousek plný překvapení a zdařilých postav.

 

Poslední „Vetřelec“ je trikově skvělý, ale scenáristicky zoufalý. Námět je výborný a člověk by si řekl, že se na něm nedá nic zkazit. Návaznost na výborného Vetřelce a hledání mimozemských „bohů“, kteří stvořili člověka – může být něco atraktivnějšího? Omyl, i to se dá pohřbít. Autorům se nabídla také příležitost přinést něco nového a vtipně rozklíčovat mimozemského pilota, kterého objevila posádka lodě Nostromo ve filmu z roku 1979. Ale výsledek nic moc. A tak asi jedinou devizou zůstává Scottova snaha varovat člověka před naivní důvěřivostí vůči mimozemským formám života. Opatrnosti není nikdy dost.

 

Co se povedlo: design lodě Prometheus na iontový pohon, fascinující hologramy, záběry mimozemské planety. Ale ve chvíli, kdy dochází na příběh sám, zdá se, že scenáristé Jon Spaihts a Damon Lindelof byli zfetovaní nebo v těžkém mentálním útlumu. Už postavy působí směšně: jedna z hlavních postav – archeolog Charlie Holloway (Logan Marshall-Green) se chová jako postpubertální pošuk, geolog (Sean Harris) jako sjetý pankáč, následovnice Rippleyové Noomi Rapace vzbuzuje v divákovi záchvaty smíchu, když po císařském řezu vzápětí slaňuje, sprintuje před obří mezihvězdnou lodí a provádí další silácké výkony hodné A. Schwarzeneggera. Komicky také působí na stoletého starce namaskovaný majitel firmy Weyland (Guy Pearce), který hledá u Inženýrů lék na nesmrtelnost. Android David je tak dokonalý, že člověku udělá radost, když přijde o hlavu. Také přehršle potvor v závěru díla je kontraproduktivní. Děj působí v poslední třetině jako natahovaná žvýkačka a kdyby někdo vystříhal 30 minut, nikomu by to moc nevadilo, naopak. Docela mne, popravdě, potěšilo, že postavy byly důsledně - až na jednu - vyhlazeny. Hlavní pocit z Promethea: R. Scott zparodoval sám sebe. Byla by to velká legrace, kdyby to nebylo současně trochu smutné.

 

Ostatně nejlepší filmová sci-fi je pro mne stále Koule (1998).

 

Další příspěvky autora: heartblue

---

Články ve stejných kategoriích:

Recenze na filmy   Film   Zábava