V pasti

 

V pasti

„Co se nám to stalo?“ přemýšlí mnoho obyvatel České republiky v posledních letech. Odpověď může být stručná: „Stala se vám postdemokracie.“ Postdemokracie je „postupné nahrazování právního státu a parlamentní demokracie strukturou lobujících mocenských skupin, jejichž cílem je smlouváním prosadit taková pravidla hry, která jsou výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení“ (britský politolog Colin Crouch). Západní společnost se nachází v nejhorší krizi za posledních minimálně 20 let. Důvodem není jenom ekonomická krize.

 

Pocit českého občana je už hodně let stejný: ocitli jsme se v bludném kruhu. Lidé nečekali od kapitalismu jenom svobodu a bohatství, ale také „štěstí“, které mělo vyplynout z logiky věci. Štěstí se ale většinou nedočkali. V indexu štěstí průzkumu OECD („Jste šťastní?“) se Češi umístili na 25. místě z 36 zemí. Sotva každý čtvrtý Čech řekl, že se má lépe v Klausově světě, 28% dotázaných odpovědělo, že se měli lépe za komunistické diktatury (průzkum SC&C, 2011).

 

 

Bludný kruh se odehrává na teritoriu vykolíkovaném kapitalismem, zkorumpovaným politickým prostředím, ekonomickou krizí a sílícím centralismem Evropské unie. Mnoho lidí z panelových „králíkáren“ – řečeno s Václavem Havlem – v nich po 22 letech demokracie sedí i nadále a jsou rádi, že mají střechu nad hlavou. Kdyby Václav Havel žil, mohl by začít psát „Moc bezmocných 2“.

 

Iluze o blahobytu a svobodě

Demokracie a kapitalismus jsou zárukou mé svobody a spokojenosti, trvalého růstu mé životní úrovně, myslelo si mnoho Čechů v roce 1990. Už delší dobu zjišťujeme, že to byla velká iluze. Mnoho Čechů vidí, že jejich životní úroveň nevzrostla, že nejsou spokojenější, i když mají větší osobní svobodu. Tato nová svoboda se může projevit i tak, že občanovi kvůli směšnému dluhu zabaví jeho rodinný dům exekutor nebo že nenajde práci. (Zatímco „ti nahoře“ váhají zrušit anonymní akcie a zvyšují zadluženost státu tak razantně, jako by si přáli státní bankrot.) Původní touha občana po demokracii se může dnes zredukovat na boj o to, aby neskončil pod mostem.

 

Česká společnost uvázla v pasti klientelistického systému, který už si může dovolit ignorovat kritiku i velké demonstrace. Když demonstranti hlučí pod okny ministra financí Kalouska, ten vyjde ven a zeptá se jich provokativně: „Proč nemakáte? Já pracuju od sedmi hodin.“ Někteří politici se lidu už klidně vysmívají, v lepším případě ho ignorují – a pracují.

 

Čeští porevoluční politici uspěli v jedné věci. Historicky velmi rychle předvedli paradox západní zastupitelské demokracie – ať volíte, koho chcete, nic nezměníte. Bush nebo Obama, válka pokračuje a dluh roste.

 

Rozkrádaný stát

Ani odborníci se dnes netají tím, že zastupitelská demokracie v České republice zdegenerovala ve vládu polomafiánské oligarchie. Jsou publikována příkrá stanoviska vůči současnému politickému systému. Zkorumpovaný systém popisuje otevřeně politoložka Vladimíra Dvořáková ve své knize Rozkládání státu. Konstatuje v ní, že jsme svědky zcela opačných procesů, než je „budování státu“, probíhá jeho „privatizace“. Jediným řešením je podle Dvořákové institucionálně znemožnit politickým stranám přístup k finančním prostředkům státu. Ekonom Pavel Kohout nevidí situaci tak dramaticky, zdroj problému politického systému České republiky tkví podle něj hlavně v nedokonalé ústavě, a proto navrhuje sepsat ústavu novou. Zejména by chtěl po vzoru USA více oddělit moc výkonnou a zákonodárnou. Mezi nejznámější kritiky současného politického systému patří také sociolog Jan Keller nebo politolog Jiří Pehe (Vytunelovaná demokracie).

 

Slavoj Žižek v Praze. (Wiki)

 

„Chceme změnu systému“

 

Svobodný občan Česka prozřel do paradoxní reality: v zastupitelské demokracii jako by ho nikdo nezastupoval. Co teď? Ani nejmasovější protesty roku 2012 neměly žádný efekt, působily ospale. Ani vizionář Slavoj Žižek, ani islandský revolucionář Hördur Torfason nezažehli na Václavském náměstí v Praze žádnou jiskru (podzim 2011 a jaro 2012).

 

Čtěte dále v magazínu internetWEEK.cz | Čím dál víc lidí volá po revoluci jako na Islandu >>>

 

 

Nicméně něco nového se stalo. Zdola se zformovala protivládní, reformní hnutí, např. ProAlt Skutečná demokracie teď, Hnutí za přímou demokracii nebo Holešovská výzva. Cíle hnutí lze shrnout do několika požadavků: odstoupení současné vlády, jmenování prozatímní občanské vlády, zavedení prvků přímé demokracie, zúžení parlamentu na devadesát tři mandátů, zrušení imunity veřejných činitelů aj.

 

Jenomže tyto iniciativy nejsou v atmosféře všeobecné apatie efektivní především proto, že jsou roztříštěné. Dále postrádají charismatické řečníky. Iniciativy se profilovaly v reakci na vládní reformy. „Čím více budeme křičet, tím dříve vláda padne. A levicová vláda nebo někdo jiný potom zařídí zbytek,“ tak se projevovaly v době největších protestů. Tento postup ale už nefunguje. Není rok 1989. Bez jasného programu, který osloví miliony voličů, nemají iniciativy šanci zaujmout.

 

Přímá demokracie

Novou cestou by mohla být přímá demokracie. Zavedení jejích prvků požaduje například Holešovská výzva, která je radikální i v tom, že deklaruje požadavek nastolení prozatímní občanské vlády a vytyčuje jasné kroky pro důkladnou reformu politického systému. Jenomže takový program lidé přijmou pouze za revoluční situace. Nebo by se programu Holešovské výzvy muselo ujmout silné hnutí schopné získat ústavní většinu v parlamentu. To zní na počátku roku 2013 zcela utopicky.

 

Na českého voliče číhá ještě jedna specifická past: komunismus mu splývá s levicí a levice s plýtváním, takže doleva se mu nechce. A napravo cesta není. Musí přijít Čech, který zná americkou realitu, aby upozornil na zajímavý paradox českého politického uvažování. Emigrant, umělec a pedagog, Milan Kohout: „Lidé v USA bojují proti kapitalismu kvůli obraně lidské svobody a důstojnosti. Děti v České republice simulují mentální poruchy svých rodičů – zastydlý antikomunismus vede k absenci pochopení rozvoje změn ve světě, což může vést ke kapitalistické totalitě a feudálnímu totalitarismu.“

 

Krize demokracie

„Demokracie je v krizi stále,“ napsal filosof Václav Bělohradský. Evropské či americké protesty posledních let se podle něj „ztratily v hněvu“.

 

Veřejnosti zklamané kapitalismem i politickým systémem západní civilizace zjevně chybí nová ideologie, která by nabízela všeobecně přijatelné a atraktivní řešení. Socialistické koncepty selhaly a pravicová politika nenachází východisko z krize a zadluženosti států, naopak jako by státní zadluženost ve velkém generovala. Alternativy jsou mladé, chaotické, „virtuální“, neumějí oslovit většinu. Realita začíná připomínat bezvýchodný Matrix. Lidé jako by už nevěřili ničemu.

 

Ale Bělohradský říká, že na této situaci nic zvláštního není. Demokracie byla vždy v krizi a lidé vždy protestovali. Dějiny Evropy jsou sice dějinami „tekutého hněvu“, ale od protestujících davů nemá smysl očekávat, že vymyslí nějakou alternativu. „Alternativu mají přinášet (politické) elity“, které si díky protestům všimnou, že je třeba systém trochu změnit.

 

Miliardáři jako spasitelé národa

Zrušit současný systém radikální akcí a nastolit přímou demokracii je sice lákavé, ale kdo by se pokoušel o takový kaskadérský kousek v atmosféře sociální letargie? A nevedla by za takové situace cesta z virtuálního vězení spíše do nějaké nové formy diktatury? To je velmi pravděpodobné. Naopak revolucionáři v ulicích by zcela jistě vyprovokovali oligarchii, aby se moci chopila sama (jistě „v zájmu obrany demokracie“).

 

V současnosti se nabízejí na politickém trhu pouze dvě výrazné osobnosti jako naděje na změnu – miliardáři a selfmademani stojící mimo systém: Andrej Babiš a Karel Janeček. Ačkoliv americký styl Karla Janečka a jeho zázračně získané bohatství působí téměř surreálně, nabízí jednoduchý recept: změnit volební systém na volbu osobností, po vytvoření nové sněmovny s menším počtem poslanců změnit jejich prostřednictvím ústavu, a tak provést zásadní demokratický „restart“ systému. Janeček si od toho slibuje přísun kvalitních lidí do politiky. A věc spěchá! Stačí na to dva miliony voličů, říká. Ale kde je vzít? Momentálně se zdá, že prosadit se ve volbách dokáže spíše pragmatický velkopodnikatel Babiš. Ten založil hnutí Ano 2011 (Akce nespokojených občanů), vytváří celostátní politickou strukturu. S mediální podporou vlastních novin a se svým finančním potenciálem má naději dostat Ano 2011 skutečně do parlamentu. Ale změní něco? To nikdo neví. Pár poslanců na to stačit nebude. V porovnání s těmito silnými figurami působí občanské politické iniciativy nevýrazně a zatím nemají šanci upoutat v mediálním světě pozornost mlčící většiny.

 

Nepřehlédněte dále v magazínu internetWEEK.cz | Karel Janeček v Lucerně >>>

 

Silnější požírá slabšího

Americký prezident Barack Obama mluví v souvislosti s ekonomickou krizí o „bitvě“ a o „obětech“. Z běžného života ale víme, že v krizi jedinec potřebuje hlavně udržet si svůj vnitřní klid a dočasně opustit své egoistické cíle, aby nabral nové síly. Potřebuje také nutně oporu svého okolí.

 

Západní neoliberální koncept, vycházející z darwinistické teze „silnější požírá slabšího“, je založen spíše na opaku této terapie – na boji o práci, na soutěživosti, silném individualismu, ignoranci slabých, na boji s nepřáteli všeho druhu. Předpokládá silný egoismus, silnou motivaci materialistického typu, agresivitu, citovou otupělost vůči poraženým a mnohé další vlastnosti, které mají vést k úspěchu.

 

Cesta ven

Bělohradský sice říká: „Cesta ven neznamená, že se dostanu k nějaké pravé skutečnosti. To je metafyzická iluze.“ Ale přidává zajímavou myšlenku: „Růst solidarity mezi lidmi, růst porozumění pro strukturu lidské existence“ může změnit situaci. Na souvislost změny systému a morální obnovy společnosti upozorňuje u nás jako jeden z mála politolog Petr Drulák. České politické strany jsou podle něj již natolik zkorumpované, že je nelze obrodit nabráním nových, slušných lidí. „Společnost musí být propojena určitými vazbami, musí tu existovat to, čemu říkám bratrství, což jsou vlastně vazby lásky,“ upozorňuje Drulák. Slova jako morálka, bratrství, solidarita a láska nepatří do vědeckého paradigmatu, ani do matrixové politiky 21. století. Ale možná právě tyto ideje jsou oknem k „pravé skutečnosti“.

 

Návrat ke starým ideálům

Co když ale cesta z bludného kruhu západní krize vyžaduje nový přístup ke společenskému bytí, který zahrnuje větší pochopení pro druhé, intenzivnější pomoc a solidaritu? Cesta do budoucnosti může vést paradoxně přes návrat ke starým idejím - bratrství, dobrého sousedství, k lásce k bližnímu, i nepřátelům.

 

Nová společnost zřejmě nebude bohatší než ta minulá, ale bude v ní třeba žít více spokojených lidí.

 

„Současný systém ztratil svou přirozenost, automatickou legitimitu, hřiště je volné,“ řekl buřič Žižek.

 

Na volném hřišti západní civilizace mohou lidé buď dále pokračovat ve staré cestě, ve věčných bojích a v obětování (hlavně těch druhých), nebo začít budovat společnost spolupráce a solidarity.

 

Foto: moi84

 

Tvůrci nového světa

Na okraji zájmu veřejnosti žijí pokojní spirituální hledači alternativních cest „mimo systém“. Jde o fenomén nazývaný Cultural Creatives, volně přeloženo kulturní kreativci, to jest tvůrci nového stylu. Sociolog Paul Ray tak pojmenoval lidi, kteří se neřídí současným hodnotami a snaží se žít jinak. Patří mezi ně asi 50 milionů Američanů a 90 milionů Evropanů, odhaduje. Tito lidé spojují spiritualitu nového typu se společenským aktivismem. Je nějaká naděje, že by se tato diaspora mohla spojit a ukázat ostatním cestu z pasti?

 

Existuje nějaká alternativa k představě Západu o blahobytném státu, který bude existovat v trvalém růstu do nekonečna? Ekologové přicházejí s teorií nerůstu | NERŮST - alternativní ekonomická cesta >>>

Foto / koláž sv. Václav: Hans Štembera

 

Další příspěvky autora: Jiří Sirotek

---

Články ve stejných kategoriích:

česká politika   Česká republika   Demokracie   Přímá demokracie