Nevysvětlitelná příhoda

Nevysvětlitelná příhoda

„To je mi moc líto, že paní Tichá zemřela, vím, že jste byli přátelé.“ Smrt paní, která nepůsobila ani trochu jako hospicový pacient, ale spíše jako dáma užívající si lázeňský pobyt, mě samotnou zaskočila.

„Hodně jsme se společně procházeli po zahradě a povídali si.“

„Já vím.“

„Diskutovali jsme často o smrti, o tom, co bude pak a tak…“

„A k čemu jste dospěli?“

Pan Novák se nadzvedne vzrušeně na polštáři a zatváří se najednou nesmírně tajemně.

„My jsme uzavřeli s paní Tichou dohodu. Kdo umře první, dá tomu druhému vědět. Trojité zabouchání na stěnu bylo naše dávno smluvené znamení, které ten první mrtvý dá tomu ještě živému. Teda jestli na druhé straně, teda po smrti, něco bude, samozřejmě.“

„Hmm, to je zajímavé.“

„A nebudete mi to věřit Moniko, ale dnes v noci jsem spal, když najednou mě probudilo takové bouchnutí za hlavou. Jako kdyby ve vedlejší místnosti někdo kladivem zatloukal hřebíky do stěny. Stěna se úplně chvěla, když jsem se jí dotkl rukou. A pak ještě jednou. Buch. A do třetice. Buch. Paní Tichá mi dala znamení.“

„Je to pravda jako tehdy, když jste vyprávěl o té komunistické učitelce, která Vás učila a která se před žáky rouhala Bohu slovy ‚jestli je Bůh“ ať je na tomto místě hned teď po mě‘ a vzápětí se skácela mrtvá k zemi?“

„Ano, ano, ano!!! Vy mi ale zase vůbec nevěříte,“ říká a předstírá, že se právě urazil. Ale nebaví ho to dlouho.

„Až umřu, chcete, abych Vám dal také znamení? Pokud něco po smrti bude?“

„A vy byste mi to znamení dal?“

„Jasně.“

„Myslím, že bych byla poctěna. Akorát na mě byste musel bušit mnohem víc, protože mám tvrdé spaní a tři buchy by mě z limbu nevytrhly.“

„Tak jo. Zabouchám vícekrát.“

„Prima.“

Pan Novák se najednou zatvářil ustaraně. „Ale nebudete se mě bát? Nebudete si myslet, že Vás straším?“

„Myslím, že se Vás se bát nebudu.“

„No bodejď, mrtví nekoušou.“

 

*

Byla bych postupem času tuto historiku považovala za další specifický humor svého klienta. Až na tu jednu sobotní noc.

Spala jsem a najednou se ozvala zničehonic rána, která mě hned probudila. Jakoby někdo ve vedlejší místnosti bušil kladivem. Ale ten zvuk se ozýval ze stěny u mé hlavy. Co to je za divný zvuk? V ten okamžik by se ve mě krve nedořezal. Tak pan Novák asi zemřel a splnil svůj slib. Dává mi znamení. Svatý Petr mu u nebeské brány půjčil svůj nebeský mobilní telefon a on mi posílá svou záhadnou a tajemnou zprávu. Bouchání pokračuje v určitém časovém rozestupu asi celou minutu. Napočítala jsem 7 zabouchání. Nebála jsem se. Ani trochu. Ale smutno mi bylo. Přímo k pláči. Pan Novák byl podivín, ale krásně se s ním povídalo. Budiž mu země lehká.

Ráno jsem zase tak úplně přesvědčena o původu těch zvuků nebyla. Vyprávěla jsem manželovi o mé domluvě s panem Novákem i o tajemném nočním bouchání. Jenomže v našem vztahu jsem já ta racionálnější a manžel emotivnější, ačkoli ve většině vztahů to funguje naopak. „Tak to by byla síla, kdyby to bouchal on. Po obědě musíš do hospice zjistit, co a jak,“ rozhodl manžel.


*

Vstupuji do hospice s týmž pocitem úzkosti jako když jsem tady přišla poprvé. Vrátný pozdraví vesele. Kdyby něco, tak by asi tak vesele nezdravil, ne? Ví přece za kým chodím. Vstupuji do pokoje pana Nováka.

Je… Prázdný. Skleněné dveře na zahradu jsou otevřené. Musím na čerstvý vzduch. Musím se posadit. Cítím, jak se mi podlamují kolena. Jako smyslů zbavená se potácím k lavičce. Není prázdná. Poznávám známou postavu. V jedné ruce cigáro, ve druhé ruce Plzeň. (Někteří klienti v malé míře mají povoleny cigarety a pivo.) „Čus,“ volá na mě pan Novák. „Dejte si se mnou cigáro, můžeme pak trénovat skoky do rakve společně.“ Neodporuji a beru si hřebíček do rakve ochotně. „Ani nevíte, pane Novák, jak ráda Vás dneska vidím.“ „Já vím, protože tak zajímavého chlapa jako jsem já, jste ještě nepoznala.“


*


„Tak to nebyl pan Novák,“ referuji doma manželovi.

„To jsi ráda, že?“

„Jo, to jsem. Ale stejně by mě zajímalo, kde se ten zvuk vzal. Byl to takový divný zvuk. Co může takový zvuk pozdě v noci způsobovat?“

„Zombie…,“ odpověděl syn, o jehož přítomnosti v místnosti jsem netušila.

„Jaký zombie?“

„No přece ten, který strašil Katku za to, že je mrzská na svého hodného bratříčka."

„A je ten zombie spíše menší?“

„Hmmmm.“

„A nevěděl, co roupama dělat, když šel v noci čůrat a tak chtěl postrašit svou starší sestru ve vedlejším pokoji?“

„Hmmmm.“

„Tak si vzal kladivo Bořka stavitele a vší silou bušil na stěnu ložnice, kde s maminkou Káťa spala?“

„Hmmmm.“

 

*

Záhada tajemného klepání klepání vyřešena. Ale přesto někdy ulehám do postele s mírnou bázní.Člověk nikdy neví, kdo může bušit v noci do zdi.

Autor: Monika Mochová

Zdroj: mochova.bigbloger.lidovky.cz

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Příhoda   Příběh   Záhada   Záhady   Záhada vyřešena   Z domova