Intiuce

Intiuce

Jak se vyhnout nebezpečí

Také Sir Winston Churchill někdy pocítil pohnutky zachovat se, jak mu velely vnitřní popudy. Jednoho večera za druhé světové války hostil tři ministry ve svém sídle na Downing Street číslo 10. Londýn byl v té době bombardován, ale večeře pokračovala. Náhle se předseda vlády objevil v kuchyni a řekl kuchaři: "Dejte jídlo na horký podnos do jídelny a rychle běžte všichni do krytu!" Churchill se vrátil ke svým hostům a nerušeně pokračoval ve večeři. Asi za tři minuty zasáhla dům číslo 10 bomba, zničila kuchyni, ale jídlo zůstalo neporušené.

Při jiné příležitosti přistoupil Churchill k osobní limuzíně, ale z nějakého neznámého důvodu ignoroval dveře, které mu předtím ve voze otevřeli. Obešel automobil, sám si otevřel dveře na opačné straně a usedl dovnitř. Během jízdy Churchill už místo neměnil. Za jízdy Londýnem náhle vybuchla v blízkosti bomba a na okamžik nadzvedla vůz a málem jej převrátila. Později Churchill žertoval, že to musela být jeho váha, která vůz udržela na zemi.

Když se Churchillova manželka ptala, proč si tehdy v autě sedl na jinou stranu, odpověděl, že neví. Pak jí řekl: "Ovšemže to vím. Naž jsem se přiblížil ke dveřím, které mi otevřeli, něco mi napovědělo Stůj! Zdálo se mi, že bych měl otevřít dveře na opačné straně a tam si také sednout, tak jsem to udělal."

Zkáza lidi Titanic

V roce 1898 publikoval newyorský autor Morgan Robertson román zvaný "Futility: The Wreck of the Titan" (volně přeloženo "Marnost: Ztroskotání Titanu"), ve kterém velký parník nazvaný Titan, považovaný za nepotopitelnou a nezničitelnou loď, narazil do ledovce a klesl ke dnu. Mnoho cestujících i členů posádky při tom přišlo o život, protože na palubě nebyl dostatečný počet záchranných člunů.

V 80. letech napsal anglický žurnalista W. T. Stead fiktivní příběh o velkém zaoceánském parníku, který se potopí uprostřed atlantiku. V roce 1892 Stead napsal další příběh o srážce parníku s ledovcem. Na základě svých zkoumání, která mu sloužila jako podklad k tvorbě, začal na veřejnosti projevovat obavy z neuspokojivých bezpečnostních opatření na palubách velkých lodí. V roce 1910 uspořádal na toto téma přednášku. Popsal, co by se všechno mohlo přihodit při opouštění zaoceánského parníku v chladných vodách. Upozorňoval na nutnost zajistit dostatek záchranných člunů podle počtu cestujících.

V roce 1910 byla zahájena stavba nového zaoceánského parníku nazvaného Titanic. Ještě v průběhu prací na této lodi pocítil Stead potřebu několikrát navštívit psychiatra. Mluvil o vizích, které ho varovaly, že "cestování v měsíci dubnu bude nebezpečné" a že on sám se ocitne "uprostřed katastrofy na moři". Navzdory těmto varováním a vlastní nejistotě se Stead zapsal jako pasažér k první cestě Titaniku. Ta se uskutečnila 10. dubna 1912.

Když parník parník vyplouval z anglického přístavu Southampton, davy lidí na nábřeží jej radostně zdravily. V té době stála Marshallova rodina na střeše svého domu na ostrově Wight a pozorovala proplouvající loď. Náhle prý paní Marshallová začala volat, že se parník potopí. Měla jasnou vizi Titaniku nořícího se do studených vod a zuřivého zápasu cestujících o život. Paní Marshallová hystericky křičela, ať někdo něco udělá k záchraně lidí, ale téměř nikdo jí nevěnoval pozornost. Výjimkou byla její mladá dcera Joan, která si jako dospělá na katastrofu najednou vzpomněla a také o ní psala.

Čtrnáctého dubna 1912 ve 23 hodin a 40 minut Titanic přes všechna varování v plné rychlosti narazil na ledovec. Za necelé tři hodiny zmizel pod hladinou. Více než 2200 cestujících se zoufale snažilo vecpat do pouhých dvaceti záchranných člunů. Mnozí z mužů se při tom statečně vzdávali svých míst ve prospěch žen a dětí. Tato tragédie si vyžádala životy 1500 lidí. Mezi nimi také publicisty W. T. Steada.

Sen, který zachránil život
V roce 1980 měla osmdesátiletá seňora Isabela Casasová z Barcelony strašlivý sen, ve kterém se jí vyjevila tvář souseda Rafaela Pereze "zkřivená v hrůze" a zaslechla nějaký hlas, jak říká: "Chystají se nás zabít." Na policii se nejdříve snažili její obavy rozptýlit. Nakonec uvěřili, když jim stařena řekla, že se Perez, jediný obyvatel nájemního domu, který ji navíc každý den navštěvoval, už řadu dnů neukázal. Pro všechny také bylo záhadou, že staré paní napsal vzkaz s oznámením několikatýdenního pobytu mimo město, který však žena dostala až tři dny po jejich posledním setkání. Navíc bylo neobvyklé, aby se Perez nezastavil a osobně o svém odjezdu sousedce neřekl.

Policie se rozhodla provést prohlídku Perezova bytu a celého okolí. Našli ho svázaného v podkrovní místnosti sloužící nájemníkům celého bloku jako sušárna, dílna i sklad. Perez na policii popsal dva muže, kteří vnikli k němu do bytu a donutili ho podepsat 28 šeků. Hodlali vyzvednout jeho celoživotní úspory z banky. Poté musel napsat zprávu pro seňoru Casasovou a vysvětlit jí svou nepřítomnost. Neznámí mu také pohrozili, že až budou mít všechny jeho peníze, vrátí se a zabijí jeho i starou dámu. Policisté proto nastražili léčku. Počkali si na zločince, kteří se skutečně vrátili, a zatkli je v okamžiku, kdy se chystali provést svůj plán. Perez byl přesvědčen, že živoucí sen seňory Casasové zachránil jejich životy.

Zdroj: queen-of-eternity.blog.cz

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Předtucha   Smrt   Předpověď   K zamyšlení   Intuice   Ze zahraničí