Děti duchy vidí: Duchařské historky z Ameriky

 

Děti duchy vidí: Duchařské historky z Ameriky

Možná je to tím, že děti ještě nemají vytvořeny rozumové filtry vnímání. To, co nám dospělým připadá divné, zařadíme do šuplíků „iracionální“, „abnormální“, případně „šílené“, ale děti to silně vnímají. Reagují velmi živě na paranormální realitu. Několik následujících historek, ve kterých hrají děti hlavní roli, zaznamenali američtí čtenáři webového časopisu Paranormal About.com.

 

Záhadný muž

Před roky, když jsem byla teenager, vzala mě moje maminka k jedné ze svých starých přítelkyň, aby ji odvezla do kostela. Jely jsme v noci, protože moje mamka vždy pomáhala starým lidem z církve. Když jsme dorazily k té paní do jejího domu, máma mě požádala, aby šla ke dveřím vyřídit, že na ni venku čekáme. Otevřela mi ta stará paní a nechala mě stát přede dveřmi několik minut, než se připraví. Viděla jsem dovnitř a na gauči v obývacím pokoji seděl nějaký muž a díval se na televizi. Nepohnul se, ani na mě nepromluvil. Pamatuji si, že měl na sobě bílou košili, černé kalhoty, černé ponožky a lesklé černé boty. Ruce měl volně položené na kolenou. Byl to černoch a kůže na jeho ruce byla svraštělá. Ale neviděla jsem mu do tváře.

 

Za několik minut paní vyšla ven a zamkla za sebou. Nechala uvnitř toho muže, ale neřekla mu nic na rozloučenou. Připadalo mi to dost divné. Když jsme později tu paní vysadily u kostela, řekla jsem mamce: „Paní McClainová nechala doma ve svém domě nějakého pána, ale nerozloučila se s ním, když odcházela.“ Máma se mě zeptala, jak vypadal, protože majitel domu k paní McClainová občas chodil na návštěvu. Popsala jsem ho. Mamka řekla, že to nemohl být majitel, protože ten je bílý.

 

Moji maminku to zajímalo, tak zavolala paní McClainovou a zeptala se jí, zda měla doma nějakou návštěvu, že jsem tam někoho viděla. Paní řekla, že tam nikdo nebyl a že nechává televizi zapnutou, když odchází, aby si lidé mysleli, že někdo je v domě. To moji mamku opravdu vystrašilo a paní McClainová, když slyšela strach v jejím hlase, vyděšeně vykřikla: „Koho tam viděla tvoje dcera? Prosím, řekni mi to, děsíš mě. Nemohu se tam vrátit. Koho viděla?“ Moje mamka ji uklidňovala. A nakonec ji přesvědčila, že jsme se jen divily, že nechala při odchodu zapnutý televizor. Když ukončila hovor, byly jsme obě z toho otřesené. Já jsem brečela a strašně jsem se bála, protože nám oběma došlo, že to byl duch. Pořád jsem opakovala: „Jsem moc ráda, že jsem mu neviděla do obličeje.“ Moje maminka potom řekla, že to asi byl její manžel, který umřel a chtěl ní zůstat i po smrti, protože byla úplně sama. Toho muže jsem už nikdy neviděla a nikdy jsme neřekly té paní, co jsem toho večera u ní v bytě viděla.“ – H. Holmesová.

 

Nepřehlédněte v magazínu internetWEEK.cz | Duchové na Mount Everestu >>>

Koho vidělo miminko?

Když bylo mému bratříčkovi asi 9 měsíců, bydleli jsme u babičky. Dědeček v té době zemřel. Jednou moje mamka seděla v obýváku, byla už půlnoc a pokoušela se uspat bratra, ale ten pořád brečel. Najednou zmlkl, narovnal se a řekl: „Ahoj, dědo.“ Jenomže tam s nimi nikdo nebyl. Divné bylo také to, že to bratr řekl úplně zřetelně, ještě nemluvil, neuměl říct ani „mámo“. – Beth B.

 

Andy Pandy si přišel hrát

V Británii kdysi vysílala BBC pořad „Watch with Mother". V pořadu vystupovala loutka - panáček, který se jmenoval Andy Pandy a který měl kamaráda jménem Loopy Lou. Jednou si můj brácha a sestra hráli nahoře v domě v jedné ložnici. Byla to malá místnost o rozměrech asi 3,5 x 3,5 metru. V rohu, přímo nad schody stál kredenc. Mým sourozencům už je dnes přes 40, ale stále přísahají, že toho dne k nim přišel Andy Pandy, vystoupil z kredence a hrál si s nimi asi hodinu. Ale tenhle Andy Pandy měřil asi 120 centimetrů a neměl žádné provázky jako loutka. Dodnes tvrdí, že to tak opravdu bylo. - Mike C.

 

Šedí lidé přicházejí

Když mi bylo sedm let, jednou o víkendu jsem si chtěl zahrát videohry nahoře v domě a potom spát na vysunovací posteli. Už jsem se chystal do postele, když jsem měl z nějakého důvodu pocit, že se na mě něco dívá. Dost mě to vystrašilo, tak že jsem utíkal zpátky nahoru a v běhu jsem nakrátko zahlédl malé zavalité postavy (neměly víc než 60 centimetrů na výšku), které po mě házely šipky. Jejich rysy byly velice nezřetelné, viděl jsem jen siluety inkoustové barvy. Když byla moje teta mladá, přespávala v domě u kamarádky na konci té ulice. Jednou, když tam zase spala, se u její postele objevil „šedý člověk“ a začal volat jméno té kamarádky. Teta začala křičet a ten člověk potom zmizel v podlaze.

 

Předtucha nehody

Rodina mé matky (rodiče a sourozenci) žila v Binghamtonu ve státě New York. Můj otec sloužil u námořnictva, sestra a já jsme žily v Patuxent River v Marylandu. V té době mi bylo 6 let. Přestože jsme bydlely v Marylandu, byla jsem dobře informována o rodině mé matky, protože jsme je často navštěvovali a v létě zase oni přijížděli k nám. V té době bylo mé sestřenici Marylou, která žila v Binghamtonu, 11 let. Jednoho dne jsem přišla domů ze školy a zeptala jsem se matky, proč Marylou brečí. Ona nechápala, o čem mluvím. Řekla jsem, že jsem ji slyšela. Divila se tomu a neuměla si to vysvětlit. Za několik hodin zazvonil telefon. Byla to moje babička, která zavolala, že moji sestřenici porazilo auto, když šla ze školy – ve stejné době, kdy jsem řekla, že jsem slyšela, jak pláče. Měla jsem více předtuch, ale tahle byla ze všech nejsilnější. - Nancy T.

 

Zpívající muži v bílém

Bylo mi 13 a bylo to krátce po tom, co zemřel můj malý bratr. Chtěla jsem být s ním, protože jsem si myslela, že by to bylo lepší s ním než doma. Jedné noci jsem spala ve své posteli a ucítila jsem horko. Uviděla jsem velkou ruku, jak mi sahá na nohy. Byla tak horká, že jsem se vzbudila. K svému údivu jsem uviděla několik mužů, kteří stáli kolem mé postele, která byla u zdi. Byli oblečeni do bílého a zpívali něco v jazycích, které jsem nikdy neslyšela. Jeden se na mě podíval, potom přestali zpívat a v zástupu odešli z místnosti. Dolezla jsem na konec své postele a vykoukla dveřmi do obýváku. Tam jsme mívali zapnuté tlumené světlo. Byli pryč. Byla jsem vyděšená, a tak jsem zalezla pod peřinu a začala se modlit. Potom se mě můj starší bratr zeptal, zda jsem vzhůru. Odpověděla jsem, že ano. On mi řekl, ať přijdu k němu do pokoje. Odpověděla jsem, že určitě ne, ať přijde on za mnou. Ale nakonec jsem šla za ním. A zjistila jsem, že se mu stala stejná věc, jako mně. Oba jsme byli vyděšení. - Ruby

 

Imaginární kamarád

Když byla moje sestřenice malá, vždycky říkala, že za ní chodí „kamarád“. Moje rodina si myslela, že si vymýšlí. Jednou, když se dívala do alba s fotografiemi, uviděla fotku svého dědy, který zemřel několik let před jejím narozením. Do té doby fotku neviděla. Řekla, že ten pán na obrázku (její dědeček) je její kamarád, který za ní pravidelně chodí. Je to zajímavé, protože můj dědeček měl velmi rád svá vnoučata a já jsem si dokázal představit, že se chtěl sejít s vnučkou, která se narodila až po jeho smrti. - Dennis a Heather S.

 

Shirley zachraňuje bratra

Znám tento příběh od maminky, která vždy, když ho vypráví, tak pláče. Nikdy jsem si to neuměla vysvětlit. Moje sestra Shirley (byla prvorozená) zemřela na Downův syndrom, když jí byly dva roky, v roce 1961. Měla díry v srdci. Téměř o dva roky později se mé matce narodil chlapec, můj bratr Steven. Jednoho dne šla maminka do podkroví něco dělat a můj táta byl dole ve sklepě ve své dílně. Steven, kterému byl tehdy jeden rok, usnul v dětské ohrádce ve svém pokojíku. Moje maminka najednou uslyšela zcela zřetelně volání Shirley: „Tata! Tata!“ tak hlasitě, jako by to bylo nahoře nedaleko od ní. Můj táta slyšel TO SAMÉ dole v dílně. „Tata! Tata!“ Oba říkají, že slyšeli určitě Shirley – její volání bylo hlasité a jasné. Táta běžel za matkou, aby jí to řekl, a ona zase běžela k němu. Doběhli společně do dětského pokoje a viděli, že se Steven dusí igelitovým pytlem z čistírny, který si stáhl z gauče. Máma i táta nám později vyprávěli, že to nemohl být Steven, kdo na ně volal; ten říkal „můj táto“ a ne „tata“ a nebyl to jeho hlas. Oba byli přesvědčeni, že to byla Shirley, která je z onoho světa varovala, že by se mohl její bratříček udusit. - Donna B.

 

Zdroj: http://paranormal.about.com/od/trueghoststories/a/child_unknown_2.htm Ilustrace: Film Šestý smysl, 1999 USA

 

Další příspěvky autora: heartblue

---

Články ve stejných kategoriích:

Paranormální jevy   Duchové   Děti   Záhady