Jak si stvořit osobní náboženství

 

Jak si stvořit osobní náboženství

Američan Thomas Moore je bývalý mnich, psychoterapeut, hudebník a religionista. Moore pomáhá lidem v individuálním spirituálním rozvoji mimo hranice zavedených tradic, ale nestaví se proti náboženství. Prosazuje nové přístupy k náboženstvím, podle něj by lidé měli studovat různá náboženství a učit se z různých světových tradic – potom z jejich principů tvořit svou vlastní víru.

 

Pythia Peayová je americká spisovatelka a publicistka, píše o psychologii, spiritualitě a na téma americké duše.

 

Pythia: V našem posledním rozhovoru jste mluvil o tom, jak sedíte na břehu řeky a meditujete o formě osobní spirituality. Můžete víc sdělit o tom, proč nás příroda dokáže vést do hlubšího spojení s mystickou dimenzí uvnitř běžné reality?

 

Thomas Moore: Mezi funkce náboženství patří jeho schopnost dostat nás mimo nás a naše ega – my všichni potřebujeme různé formy transcendence. To je hlavní náplň buddhismu; křesťanství je celé zaměřené na překročení narcistického způsobu života skrze lásku ke svému bližnímu a básníci súfismu tvrdí, že boha najdete všude, když se otáčíte kolem své osy. Protože je příroda obrovská, záhadná a nekontrolovatelná, může se stát „avatárem“ naší osobní víry. Avatárem nazývám zástupce nebo bránu, skrze niž můžeme vstoupit do vztahu s tím, co je utajeno. Vezměte si třeba slunovrat. O tomto dni by měl člověk věnovat pozornost příchodu konce tmy a příchodu světla a změně ročního období. Jestliže denně pozorujete, co se děje na obloze a věnujete pozornost počasí, spojuje vás to s větším, transpersonálním světem. Vlastně nevím, zda existuje lepší cesta, jak rituálně chápat život a mystéria kolem nás jinak než v přírodě.

 

Pythia: V kapitole „Múzy a andělé“ píšete o vlivu průvodců, viditelných i neviditelných, na váš osud, považujete je za důležitou součást vlastní cesty. Citujete Jamese Hillmana, předního postjungovského myslitele, který zemřel přede dvěma roky. Hillman říkal, že nás naši předkové mohou inspirovat a „jejich hlasy k nám mluví a dávají nám směr…“. Jaké to je ztratit tak blízkého přítele a kolegu? Cítíte stále jeho přítomnost a vliv?

 

Thomas Moore: Je to legrační, ale když lidé umřou, tak vlastně neodejdou. Vztah k nim se mění, ale nekončí. A můj vztah k Hillmanovi osobně a k jeho práci je stále velmi intenzivní. O minulém Silvestru jsem si s ním dokonce připil, protože jsem cítil, že jeho duch je se mnou. Existuje něco věčného v lásce, v přátelství a v kolegialitě a všechno tohle máme společné. Ale současně se mi nechce věřit, že tady už není. Během mého života umřelo mnoho lidí, ale já jsem si nikdy neuměl představit, že budu žít bez něj, protože je stále tady, pomáhá mi, hádá se se mnou a baví. To všechno mi hodně chybí. Ale jak jsem se naučil, náboženství začíná od vztahu k mrtvým.

 

Západní věda odhaluje, že meditace není jen podivínský úlet, ale má pozoruhodné formativní účinky na lidské schopnosti a obecně na lidské zdraví a pocit štěstí. | Výhody meditace >>>

 

Pythia: Můžete o tomto vztahu náboženství k mrtvým říct více?

 

Thomas Moore: Vědci, kteří se zabývají náboženstvím, říkají, že historicky vzniklo náboženství uctíváním mrtvých předků. Odtud vznikla otázka posmrtného života a významu života, stejně jako, jak uctívat mrtvé nebo zda mrtvé pohřbívat nebo spalovat. Protože se učím všude, kde mohu, naučil jsem se, jak utvořit své vlastní náboženství, potřeboval jsem osobní vztah k těm, kteří zemřeli přede mnou. Hillman mluví ve své knize The Lament of the Dead (Nářek nad mrtvým) o uctívání těch, kteří nás ovlivnili svými myšlenkami a psaním. Proto jsem se rozhodl, že kvůli rituálnímu ocenění jeho práce vždy, když budu mluvit na veřejnosti, seznámím lidi s nějakou jeho myšlenkou. Beru to jako náboženský čin. Dokonce i poznámky pod čarou jsou posvátné.

 

Pythia: rozvoji osobní spirituální praxe využíváte velké bohatství klášterních tradic.

 

Thomas Moore: Jednou z nejdůležitějších věcí, které kláštery dělají, byly a jsou jejich skvělé knihovny. Tím, že mnichové knihy studovali a překládali, pomáhali udržovat civilizaci. Tahle tradice je něco, co můžeme využít ve své vlastní praxi. Můžeme vytvářet své osobní knihovny, ať z fyzických nebo elektronických knih.

 

Pythia: Jaké knihy máte ve své knihovně?

 

Thomas Moore: Podstatné jsou pro mne Emersonovy Eseje. Jungovy Sebrané spisy a Vzpomínky, sny, myšlenky; Teilhardovo Božské prostředí, Dopisy od Emily Dickinsonové, Edgar Wind: Pagan Mysteries in the Renaissance; některé překlady Tao te ťing, Čekání na Godota od Samuela Becketta, Zenová mysl a Mysl začátečníka od Shunryu Suzuki, James Hillman: Re-Visioning Psychology, Evangelia v řečtině, De Profundis od Oscara Wilda a mnoho dalších knih.

 

Pythia: Píšete o významu zasvěcení a aktu přijetí klášterního slibu.

 

Thomas Moore: Slib chudoby byl jednou z nejcennějších lekcí, které jsem v klášteře dostal. Slib neznamenal, že nesmím mít věci, znamenal, že je mám sdílet. Pomáhalo to kultivovat význam společného vlastnictví. Je to zvláště důležité ve vztahu k veřejným prostorům, jako jsou dálnice, budovy, parky a ulice, spíše než myslet si, že jsme odpovědní vládním úředníkům nebo podnikatelům.
Z klášterního života jsem si dále odnesl dodržování denního řádu, zvyk obklopovat se uměním a obrazy, které nás inspirují a které nám připomínají naše osobní náboženské hodnoty. Také jsem zjistil, že každá náboženská tradice nám může nabídnout něco konkrétního, co si můžeme vypůjčit pro svou osobní víru.

 

Nebe je vytoužený sen věřících, ale pro skeptiky je to pověra a nesmysl. Na počátku konceptu nebe mohly být zážitky umírajících či astrální cesty pravěkých šamanů. | Chceme do nebe? >>>

 

Pythia: Můžete uvést příklad myšlenky, jak si člověk může „vypůjčit“ něco pro svou praxi?

 

Thomas Moore: Třeba můžeme studovat zen-buddhismus, abychom objevili, že důležité není uloženo v písemnostech našeho náboženství nebo v tom, že ho bereme příliš vážně, stejně jako že pod povrchem veškeré existence je prázdnota. Ta samá idea prázdnoty existuje i v dalších pramenech: veškeré dílo Samuela Becketta může být shrnuto do myšlenky „nic nedělat“. Existuje čínská představa Wu Wei neboli dosahování mnohého tím, že člověk nedělá nic. Hudebník John Cage řekl: „Nemám co říct a říkám to. A to je poezie.“ Já vím, že hluboko pod tím vším, co jsem napsal, je něco neadekvátní – a nejhlubší podstata toho je nic. Ale píšu dál v naději, že základna nicoty dá mé práci potřebnou upřímnost.

 

Zdroj: http://www.psychologytoday.com/blog/america-the-couch/201401/simple-acts-spiritual-depth-creating-your-own-religion
Ilustrace: https://www.flickr.com/photos/cayusa/

 

Další příspěvky autora: Jiří Sirotek

---

Články ve stejných kategoriích:

Náboženství   Psychologie