V neděli 21.8. 2011 pronikly první povstalecké jednotky do hlavního města Tripolisu a téměř bez jakéhokoliv odporu se dostaly až na tzv. Zelné náměstí v centru.
V neděli 21.8. 2011 pronikly první povstalecké jednotky do hlavního města Tripolisu a téměř bez jakéhokoliv odporu se dostaly až na tzv Zelné náměstí v centru. Právě na tomto náměstí se před nedávnem shromáždilo několik set tisíc lidí protestující proti útokům NATO na jejich zemi.
Tyto povstalecké libyjské jednotky bojují údajně za svobodu. Jejich cílem je osvobození Libye od Kaddáfího režimu. Celé „povstání“ začalo ve skutečnosti přesně před rokem a začalo přesně tam , kde teď končí - v městě Tripolis.
Začalo to na Africko-evropském setkání leaderů v městě Tripolis. Tehdy byla pozice Muammara Kaddáfího mimořádně silná. Aspiroval na vytvoření tzv Spojených států Afrických, které by hájily a prosazovaly zájmy Afriky na světové scéně.
Tehdy Kaddáfí požadoval po Evropských delegátech více peněz za ochranu hranice a pohrozil, že by jinak mohla Evropa zčernat. Tento výrok šokoval řadu politiků v EU od Berlusconiho počínaje po Camerona konče. Kaddáfího pozice byla téměř neotřesitelná. Celé roky financoval celé politické strany v klíčových zemích Evropy, aby si udržel náklonnost západu, a aby měl ty správné koně ve hře. Není tajemstvím, že financoval i prezidentskou kampaň prezidenta Sarkozyho, Heidra a štědře obdarovával mnoho politiků, kteří si pak v jeho zemi kupovali ropu.
Po roztržce ohledně ochrany Evropských hranic iniciovala Libye v kartelu OPEC razantní zvýšení cen ropy až na cenu 100USD za barel. Zdůvodnili to poklesem hodnoty dolaru a navýšením cen druhotných komodit. Tehdejší tržní cena se pohybovala na 70USD a reálná cena navýšení měla být podle řady expertů maximálně 80 USD za barel.
Odplata nedala na sebe dlouho čekat. Silný Kaddáfí předsedající soustátí „Spojené státy Africké“, to byla noční můra, která strašila politiky jak v EU, tak i za Atlantikem.
Došlo tedy k diverzním operacím s cílem zamíchat kartami největším hráčům unie. Mezi ty patřily zejména severoafrické země kromě Maroka, které se neúčastní ani sdruženi Africká Unie ani Spojených států Afrických.
V Tunisku, Alžíru a Egyptě „vypukly“ pouliční nepokoje, které se šířily jako nákaza celou severní Afrikou. Někdy kolem ledna-února 2011 dorazily tyto nepokoje do Libye.
První měsíc na ně Libyjský režim nereagoval, to až do té doby, než se začalo v ulicích střílet a došlo k obsazení prvních měst. Nutno dodat, že tyto nepokoje byly vydatně doprovázeny zpravodajským krytím a politickým tlakem zejména z EU. Pod tímto tlakem odešli ze scény vládce Tunisu Zine El Abidine Ben Ali moci se vzdal egyptský prezident Hosni Mubbarak a další.
V Libyi byla přeci jen situace poněkud odlišná. Nejvyšší životní standard ze všech severoafrických zemí. Nízká nezaměstnanost, země bohatá na ropu s velmi dobrým sociálním systémem, nedávaly příliš důvodů k nespokojenosti.
Na světové scéně se zatím na plné obrátky rozjela válečná mašinerie. Ta sestává většinou ze 3 základních kroků, kterými se prosazuje moc – mediální kampaň, ekonomické sankce a přímé vojenské operace.
Propaganda začínala nabírat obrátek na konci března. Plukovník Kaddáfí byl obviňován ze šílenství, do médií se dostávaly cíleně zprávy o jeho všemožných úchylkách. Byla rozšířena zpráva, že bombarduje své vlastní obyvatelstvo letecky. Nikde ovšem nebyly žádné důkazy. Ruská zpravodajská služba upozornila, že satelitní snímky žádné bombardování a stovky mrtvých nepotvrdily a že se jedná o výmysl.
Skoro všechna západní média zaznamenala výpověď ženy Eman al-Obeid, která tvrdila, že ji znásilnilo 15 vojáků věrných Muammaru Kaddáfímu. Přišla, jako by náhodou do hotelu, který obývali novináři a nalíčená ve svátečních šatech začala naříkat a brečet do objektivů a fotoaparátů a kamer. Později se ukázalo, že do Tripolisu přijela cíleně z oblasti kontrolované rebely, jen proto, aby učinila tuto výpověď před novináři. O dva měsíce později obdržela azyl v USA.
Podobně tomu bylo i s nepodloženým obviněním ohledně rozdávání viagry libyjským vojákům, aby mohli lépe znásilňovat ženy. Tomu nechtěli věřit ani Kaddáfího nepřátelé, natož nezávislí žurnalisté. Přesto posloužila tato záminka k vydání mezinárodního zatykače na Muammara Kaddáfího a jeho syna.
V březnu Itálie prohlásila, že vyzbrojí povstalce vším, co bude třeba, aby mohli osvobodit Libyii. K Itálii se přidala Francie, zejména po té co Kaddáfiho syn Saif prohlásil do AFP a pro Euronews, že celá Sarkozyho prezidentská kampaň byla tučně financovaná Kaddáfím.
Toto prohlášení rozpálilo Sarkozyho doběla. Dobíraly si jej noviny po celé EU a zpráva kolovala v médiích skoro 2 týdny, než se na ni „zapomnělo“ a věrohodně ji překryly jiné události.
Média začala vehementně dramatizovat situaci v Libyi a prezident Sarkozy okamžitě vyslal pomoc. Tou pomocí byly stíhačky Mirrage, které začaly bombardovat pozice Kaddáfiho vojáků u města Bengasi na východě země. To vše bez jakéhokoliv mandátu OSN.
Dalším stupněm byly ekonomické sankce vůči Libyi.
Po leteckých útocích zastavila Libye dodávky ropy Francii, Španělsku, Itálii a Británii. Byly ještě pokusy navázat dialog s Německem a dalšími státy ale od Kaddafího dávali postupně všichni ruce pryč.
Mediální kampaň ještě zesílila v květnu kdy bylo nutné prosadit v OSN rezoluci , kterou mělo NATO chránit civilní obyvatelstvo proti údajnými Libyjskými leteckými útoky.
Tato rezoluce byla vhodnou zástěrkou, jak legálně vyhlásit válku Libyi, zbavit se Kaddáfího a příliš se při tom neušpinit. Schválením rezoluce 1973 začalo soustavné bombardování libyjských jednotek. Povstalci dostali ze Západu, zbraně, vozidla, technické experty, vojenské informace a v neposlední řadě peníze.
Ty posílali hlavně ty evropské země, ve kterým měl režim Muammara Kaddafího uloženy peníze. Účty v anglických, španělských a francouzských bankách byly zabaveny a peníze poskytnuty na „platy“ povstalců-žoldnéřů.
Podobně bombardovalo NATO budovy státní televize. Důvodm prý bylo, aby Kaddáfí nemohl rozšiřovat své vražedné projevy, které by zastrašovaly obyvatelstvo. Při útoku zemřelo 6 novinářů a televizních pracovníků.
V srpnu začal svatý měsíc Ramadán (1.8-29.8). Je to muslimský svátek, během kterého je zakázáno smilnit, konat cokoliv nečistého a celý měsíc je věnován modlitbám a Bohu. Muslimové musí držet půst a jsou nabádáni k tomu, aby se chovali klidně, střídmě a vyrovnaně. Podle jejich víry je zakázáno vést jakékoliv boje. Libyjští povstalci s tím ale problém zjevně nemají. Žádost o ukončení útoků během tohoto svátku odmítli.
Důvod je hlavně ten, že rezoluce 1973 má omezenou platnost 90 dní + 30 dnů prodloužení. Ani ne za 3 týdny se měla ukonči její platnost. Proto bylo důležité pokračovat v boji svátek nesvátek. Povstalečtí vojáci vnikli při ofenzívě do Tripolisu. Zajali údajně jednoho z Kaddáfího synů, další údajně padl. (informace jsou jednostranné a zatím neověřené). Redaktoři BBC pak nad ránem zahlédli syna Sajfa Islám Kaddáfigo v rezidenční čtvrti čímž se zvěsti o jeho zajetí vyvrátily. Podobně tomu bylo i s odhadem kolik procent města ta, která strana kontroluje. Dopoledne to bylo 80% odpoledne na CNN 95% na Russian Today pak jen 60%.
Plukovníkovi Kaddáfímu nezbývá mnoho možností. Může se vzdát, může uprchnout ze země, ale kdo by mu poskytl azyl. Může také přenést bojové operace do městské zástavby v Tripolisu. To se jeví jako nejpravděpodobnější strategie. Využití členitého terénu a znalosti města se dá v přestřelkách zužitkovat. Kaddáfí tak může prodlužovat boje o několik dnů až týdnů. Jeho cílem může být fyzická eliminace povstaleckých gard jejich rozvrácení a roztříštění. Může doufat i ve vypršení platnosti rezoluce 1973.
Nutno dodat, že Tripolis je pouštní město. Bylo vždy soustavně ohroženo suchem. Proto je od roku 1996 zásobováno jedním z největších umělých vodovodů světa tzv Great Man-Made River.
NATO se při bombardování již 22 července soustředilo i na provozní technické zařízení tohoto vodovodu a další infrastrukturu. V důsledku výpadku proudu a poškození vodovodu byly zastaveny dodávky vody do hlavního města. Hlavní silnice do města jsou navíc v rukou rebelů a tím pádem je zásobování města znemožněno.
Celá vojenská operace skončí s největší pravděpodobností ohromnými lidskými ztrátami a totální devastací města Tripolis. Šance na to, že by se Muammar Kaddáfí dokázal ubránit jsou minimální. A i kdyby Kaddáfí vydržel do ukončení platnosti rezoluce 1973. Bude jeho země v troskách a mnoho obyvatel zemře v důsledku bojů v ulicích a nedostatečného zásobování.
Humanitární katastrofa je téměř neodvratitelná. A přitom na začátku bylo hlavní zdůvodněním rezoluce OSN 1973 záměr ochránit civilní obyvatelstvo.
Redaktor německého deníku Die Zeit shrnul celou libyjskou intervenci do těchto 4 otázek:
Autor: Plebs.cz , DKV
Zdroje:
http://www.un.org/News/Press/docs/2011/sc10200.doc.htm#Resolution
http://de.euronews.net/2011/03/16/gaddafi-sohn-wir-haben-sarkozys-wahlkampf-finanziert/
http://de.wikipedia.org/wiki/Internationaler_Milit%C3%A4reinsatz_in_Libyen_2011
http://www.spiegel.de/politik/ausland/0,1518,752000,00.html
http://www.guardian.co.uk/world/2011/mar/16/sarkozy-election-campaign-libya-claim
Další příspěvky autora: michelllin
Články ve stejných kategoriích:
Ze zahraničí Válka USA Povstalci OSN NATO Muammar Kaddáfí Muammar Kadáffí Masakr Libye Konspirační teorie Konspirace Bombardování
COPYRIGHT © B.I.B. - Beach Internet Business spol. s r.o.
PRG | CS | EU | Kopírování zakázáno!
Nepoužíváme cookies. Ale služby třetích stran ano (Google, Seznam, Facebook, TopList).
Pokud s tím nesouhlasíte, zakažte ukládání cookies ve svém prohlížeči!