Smrtelný fór a oběti médií

 

Smrtelný fór a oběti médií

Výsledkem šprýmu australské moderátorské dvojice Michael Christian a Mel Greigová je smrt zdravotní sestry Jacinthy Saldanhaové. Ta spáchala sebevraždu po té, co naletěla moderátorům a vyzradila jim podrobnosti zdravotního stavu těhotné vévodkyně Kate. Podle informací z médií se prý Saldanhaová na internetových fórech a sociálních sítích stala terčem mnoha nevybíravých komentářů, protože nepoznala podvodníky, kteří měli silný australský přízvuk a přitom se vydávali za členy britské královské rodiny. Po dvou dnech spáchala sebevraždu.
Oba moderátoři se prý psychicky zhroutili a jsou v péči psychologů. Přesto poskytli už dva krátké rozhovory médiím. Británie je pobouřena, věc vyšetřuje Scotland Yard, Australané naopak své moderátory hájí stejně tak, jako majitelé rádia 2day. Prý šlo o nevinný žertík a běžnou praxi, která se děje ve všech rádiích světa. Policie navíc dosud neoznámila příčinu sebevraždy a spojitost mezi telefonátem a smrtí Saldanhaové je stále pouze hypotézou.

 

V českých luzích a hájích se o kauze čile debatuje a převažují spíše nenávistné a odsuzující reakce na čin moderátorů. Pokud se na celou věc podíváme podrobněji, zjistíme, že podobné praktiky jsou zcela běžné i v českých médiích. Osobně se proto domnívám, že jakkoliv je smrt Saldanhaové tragická a nešťastná, moderátoři jsou v celé záležitosti více méně nevinně.

 

Vedení rádia po moderátorech podobné telefonáty vyžaduje, plánují se na redakčních poradách. Je to dnes žádané u posluchačů. Ostatně ani u nás to není jiné. Nejsem pravidelný posluchač rádia, pouštím si ho jen občas v autě, ale ani mě nemohly uniknout některé opravdu bizarní pořady. Omlouvám se, že nebudu uvádět konkrétní stanice, ale prostě si je nepamatuji. Slyšel jsem v jednom rádiu, jak moderátor imitující hanácký přízvuk volá do prasečáku, že si chce koupit jedno prase. Na druhém konci drátu byla jakási paní, která se mu snažila vysvětlit, že jedno prase u nich koupit nelze, prodávají je po stovkách. Moderátor celou věc rozmatlával do pětiminutového, čím dál trapnějšího dialogu, který skončil jakýmisi nesouvislými výkřiky a všeobecným láteřením. Osobně si humor představuji jinak, ale proti gustu. Co byla však silnější káva byl jakýsi pořad, kde mužům volala žena, která je lákala na rande. Byla to jakási zkouška věrnosti, kdy si moderátorku na manžely a přítele objednávaly jejich drahé polovičky. Jak to dopadlo si domyslí i ten, kdo pořad nikdy neslyšel. Rozpadlé vztahy, obviňování v přímém přenosu, trapasy a výmluvy. A národ se opět bavil.

 

Všechno to připomíná hru s ohněm. A nejde zdaleka jen o plkací zábavu v rádiích. Hon za senzací často vede k nejrůznějším, někdy nepředvídaným, koncům. I mě osobně se už několikrát stalo, že jsem se v rámci novinářské práce dostal do situace, kdy jsem, byť neúmyslně, ublížil druhému člověku. Už jako elév v Mladé Frontě jsem byl například pověřen v rámci provokační akce „Peněženka“ tím, abych zanesl na služebnu policie peněženku s několika sty korunami. Měl jsem tvrdit, že jsem ji našel a jdu ji odevzdat. Cílem provokace bylo zjistit, zda si některý policista peníze nenechá. To se mělo ověřit tím, že na stejnou služebnu šla kolegyně zeptat se, jestli nenašli její peněženku. Pokud ji policista zapřel nebo ji odevzdal prázdnou, bylo vymalováno. Zkušeným kolegům novinářům to možná tak nepřipadlo, ale mě se celý nápad od počátku moc nelíbil. Bylo mi řečeno, že je to služba veřejnosti, a že se tím odhaluje korupce v řadách policie. Snažil jsem se tomu věřit a šel jsem tedy provokovat zkorumpované policajty.

 

Jenže na služebně šlo všecko na draka. Prošedivělý starý policista mě posadil na židli a začal se mnou sepisovat na obstarožním psacím stroji protokol. Měl jsem přitom pokyn se snažit sepsání protokolu jakkoliv vyhnout, abych zvýšil šanci, že si policista peněženku nechá. Jenže policajt nechtěl nic slyšet a umanutě mlátil do stroje. Dvakrát přepočítal peníze na stole do desetníku. Všecko zapsal, nechal mě pak protokol podepsat a dal mi kopii.Už jsem chtěl vypadnout, když přišlo to nejhorší. Policista začal vykládat, že tak poctivého člověk neviděl za celou svou službu, že peněženku dneska každý sbalí a nechá si ji, prý je hrozně rád, že se konečně dožil toho, že narazil na tak poctivého člověka. Chvěl se mu hlas a bylo jasné, že ho to dost vzalo. Cítil jsem se jako prvotřídní kurva a měl jsem všeho po krk.

 

V našem okrese se nakonec jinému novináři podařilo na jedné zapadlé služebně načapat jakéhosi policistu, který obsah peněženky zatajil. Noviny měly svého sólokapra a na titulce vyšlo, že policie krade. Policista dostal okamžitou výpověď a veřejnost byla ochráněna. Nevím, co si o mě myslel ten policajt a neměl jsem odvahu se ho zeptat. A ani se tam jít omluvit a zanést flašku na usmířenou, byť jsem to několikrát plánoval. Asi jsem mu vzal poslední iluze, že může narazit na slušného člověka. Možná můžu být rád, že se neoběsil.

 

Nehodlám se proto připojit k všeobecnému honu na oba moderátory. Prožívají teď jistě peklo, protože to nejsou žádní cyničtí vrazi, ale normální lidé. I oni jsou svým způsobem oběti. Oběti své práce, požadavků majitelů rádia a hlavně stále zvrhlejšího vkusu lidí, kteří si prostě chtějí dát nějakého toho blbce k snídani. Leckomu by přitom stačilo jen mrknout při ranním holení do zrcadla.

 

Zajímalo by mě, jak by se tvářil majitel brazilské televize Silvio Santos, kdyby jeden z lidí ve výtahu dostal při tomhle fórku infarkt:

 

 

Video: YouTube.com
Foto: abcnews.go.com

 

Další příspěvky autora: Snaut

---

Články ve stejných kategoriích:

Média   Zajímavosti ze světa