Máte talent? Zde je vám k ničemu!

 

Máte talent? Zde je vám k ničemu!

Hloupost? Ne, krutá realita!

Někteří se tomu, o čem píši zde v článku, možná zasmějí. Budou to ti, kteří si náhodou přečtou tento článek a mají své pozice ve světě showbussinesu jisté, nebo ti, které tento svět nezajímá a nestarají se o dění v něm.
Zpočátku bych chtěla upozornit na to, že vše, co si zde přečtete je pravdou. Mnoho jsem toho zažila na vlastní kůži, ostatní se stalo někomu z mého okolí, či jsem byla svědkem událostí u dalších lidí. Myslím si, že rozhodně stojí za to si článek přečíst, neboť je důležité, aby všichni věděli, jak to v tomto světě doopravdy funguje.

 

Mám talent, ale nestačí

Vždy jsem věřila na to, že mezi námi mohou chodit talenti. Přemýšlela jsem, jak o sobě mohou dát vědět, jak k sobě mohou přilákat pozornost ostatních, jak udělat to, aby si jich někdo všiml? Měla jsem spoustu otázek. Na některé jsem dostávala odpovědi v novinách, či časopisech, kde jsem si přečetla, že v nákupním centru objevili hledači talentů zcela náhodou novou tvář pro významné zahraniční agentury, která pro ně bude fotit kampaň. Jinde jsem pro změnu četla, že lidé z nahrávacího studia zašli do karaoke klubu na kávu, kde právě zpívala neznámá zpěvačka. Zpívala tak krásně, že ihned dostala smlouvu a mohla začít nahrávat své desky. Kdysi skutečně bylo možné čirou náhodou a především kvůli svému talentu dosáhnout svých cílů a dostat se do showbussinesu. Dnes musíte mít velké štěstí, aby se vám něco takového poštěstilo. Přináším pár otřesných zážitků, které jsem prožila.

 

Každé dítě má svůj sen

Kluci chtějí být, až vyrostou popeláři, či kosmonauty, holčičky již od dětství chtějí být princeznami, či zpěvačkami nebo herečkami. Rodiče se přáním těch malých smějí a smějí se proto, že vědí, jak těžké je dostat se na taková místa. Samozřejmě, že jim dětský sen připadá také k smíchu, ale co když skutečně v dítěti je talent a mělo by dostat tu příležitost zkusit si, zda na to má, či nikoliv?
Také jsem měla takové sny. Nicméně, dětství jsem prožila klidné. Jako miminko jsem prý už dostala nabídku na natáčení reklamy, jenže rodiče se o mě tuze báli, a tak k tomu nesvolili. Mohu říci, že klasické tepláky, ke kterým patří odřená kolena, vaření z bláta a stavení si domků z větví by bylo asi opravdu těžké vyměnit za plac, kde na vás září silná světla reflektorů. Jsem ráda za to, že jsem měla dětství takové, jaké bylo, nic bych na tom neměnila, ani kdybych tu šanci měla.
Čas ale plynul dále a já měla jen malé skromné nic neznamenající přání vyzkoušet si zahrát ve filmu. Příležitost jsem dostala. Zúčastnila jsem se konkurzu, o kterém jsem se dozvěděla přes kamarádku, která měla u české televize známou. Vybírali děti do školních lavic. Zkrátka vytvářeli třídu.
Přes herecké zkoušky jsem prošla. Měla jsem velkou radost. 11 let stará holčička a bude hrát ve filmu? No páni. Když jsem dorazila domů, nemohla jsem tomu uvěřit. Budu natáčet. Natáčení se přiblížilo mílovými kroky a já si poprvé vyzkoušela, jaké to je stát před kamerami. Bylo to náročné. V týdnu se chodilo do školy a o víkendu se natáčelo. Byla jsem unavená a pomalu mě to přestávalo bavit. Natáčení mě zklamalo. Čekala jsem, že budu více oblékaná, česaná, ale to byli jen hlavní aktéři. Nás si nikdo nevšímal, hráli jsme přece jen ten „odpad“. Peníze vydělané za půlroční dřinu pro mě byly neskutečné. Nejednalo se o tak velkou částku, tedy ne pro hlavní roli, která brala denně to, co já jsem dostala za půl roku práce, přesto jsem z toho měla neskutečnou radost. Byly to moje první vydělané peníze. Bohužel česká televize nevyplatila ani vše to, co měla. Na natáčení mně zbyly akorát vzpomínky a natočený seriál, který jsem si nahrála, když ho dávali v televizi.
Beztak mohu říci, že jsem si splnila svůj sen, ale dále.

 

Už máme vítěze!

Život pokračoval dále. Vždy mě zajímaly módní přehlídky, focení a modeling celkově. Abych pravdu řekla, chtěla jsem se stát modelkou. Obdivovala jsem jejich chůzi, oblékání, život a další věci. Rozhodla jsem se, že zkusím oslovit různé agentury. Všude, kam si mě pozvali na casting, řekli, že jsem malá. Měřím totiž 169 cm. Věděla jsem, že na modeling bych potřebovala mít od 171 cm výše, ale přesto jsem se nevzdávala a říkala si, že třeba někdo uvidí něco zajímavého na mém obličeji. Nikoliv. Jejich parametry byly takové, že modelka musí být štíhlá a vysoká, i když má obličej naprosto příšerný. Ten se přece jen ztratí pod hromadou make-upu a na fotkách se vyretušuje že? To samé bych ale mohla říci o výšce. Vždyť výšku taky mohu nastavit botami na podpadcích ne? Opět přišlo zklamání. Příliš mně nepomohl ani rodinný přítel, který mě srazil na kolena tím, když prohlásil, že jsem naprosto tuctová holka od vedle. V ten moment jsem si začala říkat, že na modeling asi skutečně nemám. Za pár týdnu však přišla nabídka na akci modeling juniorů. Ihned jsem se zúčastnila castingu s tím, že vybírají jen začátečníky. Vybrali mě a já se moc těšila na příležitost, kterou dostanu. Dvě módní přehlídky a volná disciplína měly rozhodnout o třech vítězích. Již během akce jsem se ale dozvěděla, že mezi námi jsou asi 3 lidé, kteří modeling dělají. Nepřála jsem jim, aby vyhráli. Zasloužil by si to přece jen někdo obyčejný, z ulice jak já říkám. Co myslíte, kdo vyhrál? Třetí místo obsadila slečna, jejíž otec vlastnil místo, kde se přehlídky odehrály, druhé místo patřilo tanečnici a pokročilé modelce a první místo získala profesionální tanečnice a modelka. Bylo jasné, že my ostatní jsme byli jen takovou podívanou pro ostatní a řekněme, pobavením pro večer. Nikdo z nás obyčejných neměl šanci.

 

Miss Princess of the World

S prohrou jsem se smířila, ale nehodlala jsem se vzdát. Chtěla jsem to zkoušet dále, protože jsem doufala, že jednou zkrátka tu krásnou korunku, pro kterou mnoho holek pláče, mít na hlavě budu. Zúčastnila jsem se akce Miss Princess of the World.
Jen co jsem vstoupila do prostor, kde měly být obyčejné slečny připravené na promenádu, spatřila jsem ty typy děvčat, se kterými jsem se měla utkat. Jen jedna z nich byla velmi ráda, že tam je, že má tu šanci zúčastnit se takové soutěže. Ostatní se s námi ani nebavily a povídaly si o tom, jaké šaty jim návrhář, který seděl v porotě, přichystal na finále. Dobře jsem si uvědomovala, že ani tam, proti profesionálním modelkám, nemám šanci zvítězit. A měla jsem pravdu. Jen co jsme nastoupily, porotci se začali mě i té druhé nezkušené dívce smát. Velice příjemný pocit, když vás fotí mnoho fotografů a vy si máte zachovat úsměv na tváři. To však ještě nebylo nic proti tomu, co se stalo potom. Měly jsme se po jedné představit.
Když jsem nastoupila před porotu, nejen, že se nadále smáli, začali mě urážet. Prý vypadám tlustě a chodím ne jako modelka, ale jako tlustá pasačka vepřů. Musím říci, že mě to rozplakalo. Utekla jsem z té místnosti a pryč z celého baráku. Nepřišlo mi vhodné se takto vyjadřovat k lidem, kteří si chtějí zkusit, jaké to je být modelkou. Pokud jsem na to neměla, myslím si, že to stačilo říci jiným způsobem. Nicméně od chování porotců pryč. Za 6 měsíců se objevily na internetových stránkách fotky s vítězkami. Samozřejmě, že vítězkami byly všechny ty, se kterými jsem byla v šatně, a rozmlouvaly o tom, jaké šaty má která z nich vybrané od návrháře. Z vlastní zkušenosti musím říci, že nemá cenu se zúčastňovat takových soutěží, alespoň ne na našem území. Jediné, kde vás soudí spravedlivě je Česká Miss. To bylo jediné místo, odkud jsem odcházela s pocitem, že finalistky nejsou předem vybrané.
U ostatních soutěží tomu je evidentně jinak.

 

 

Chceš do filmu? Vyspi se se mnou!

V modelingu si člověk zkusí mnoho. Především urážky, setkání s nepochopením, o sexuálních nabídkách ani nemluvě.
U herectví ale tomu není jinak. Přece jen jsem se odhodlala skoncovat s modelingem, či spíše s pokusem o něj a začala jsem se věnovat po osmi letech opět natáčení. Vyhledávala jsem si různé castingy na filmy, až jsem narazila na jednu agenturu, která na mě působila dobře. Castingem jsem prošla a čekalo mě natáčení. Bavilo mě být někým jiným. Zkusit si různé situace, oblečení a období. Na prvním natáčení od této agentury jsem běhala jako jeptiška po lese s šípem v ruce. Hodně jsem se poučila z těch dávných dob, ale poučila jsem se i po zcela jiné stránce. Poznala jsem tam totiž slečnu, která chodila neustále natáčet. Absolutně jsem nechápala, jak je možné, že si jeden člověk udrží pozici na natáčení tak dlouho. Měsíčně si vydělá na 70 tisíc korun a nemusí chodit do práce, je tu ale jeden velký háček! Ta slečna pro svoji pozici dělá maximum, spí s majiteli castingových agentur. Vždy jsem věděla, že nějací takoví lidé existují, ale nikdy jsem s nimi nepřišla do styku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona skutečně byla schopná zahodit svoji veškerou hrdost a pro zábavu a peníze udělat něco takového. Milostné aféry ji zajišťovaly nejen stálé místo na place, ale také úplně jiný plat než měli ostatní. Ona měla vždy 3x více peněz.
Říkala jsem si, že by si mnoho lidí zasloužilo dostat tu šanci a jít zkusit natáčet, ale kvůli takovým, jako je ona, nikdo šanci nedostane. Samozřejmě ji neměli v oblibě. Každý si na ni ukazoval prstem, ale jí to bylo jedno, ona měla své jisté.
Za určitou dobu jsem dostala podobnou nabídku také s tím, že pokud odmítnu, tak mě již žádné natáčení nečeká. Já na rozdíl od slečny svoji hrdost měla, a ačkoliv mě neskutečně štvalo, že se již na plac nepodívám, zamítla jsem to. Od té doby sice nenatáčím, ale jsem na sebe, musím říci, že pyšná, neboť jsem si zachovala své já.
Asi nemá smysl se tím zabývat, protože člověk tento systém stejně nezmění. Barrandovské ateliéry také nechtějí dělat nábory do filmů, neboť si myslí, že bohatě stačí, když by si do filmu dohodili navzájem rodinné členy.
S protekcí jsem se však setkala, ačkoliv je to malý krok od tématu i na pražských konzervatořích. Na základní škole jsem měla spolužačku, jejímž otcem byl významný režisér. Rok poté, co jsem nastoupila na střední školu, jsem se dozvěděla, že spolužačka i její nejlepší kamarád se dostali na konzervatoř. Rozhodně se zde nejednalo o talent. Lidé, kteří talent mají a konají přijímací zkoušky na konzervatoře, se většinou nedostanou ani na první pokus. Vynaloží hodně snahy, aby se tam dostali třeba za tři roky a spolužačce se to podařilo hned na poprvé? Zvláštní náhoda.

 

Nebuďte hloupí!

Závěrem bych dodala asi jedinou věc. Vím, že mnoho lidí se snaží o to, aby se dostalo do filmu, stalo se zpěvákem, či zpěvačkou, modelem, či modelkou, ale zachovejte si svoji vlastní hrdost. Opravdu to nestojí za to, abyste se ponížili. Nikdy v životě bych neprosila, aby mě někdo vzal na casting, protože těm, kteří o tom rozhodují, by to činilo akorát radost. Viděli by mé zoufalství, moji touhu, přání a věděli by tak, že proto udělám cokoliv, ale ne, mýlí se. Musíte si uvědomit, že ani ta slečna z natáčení si nebude svoji pozici moci udržet věčně. Teď je mladá, ale co přijde za 10 let? Začne mít vrásky a nikdo ji již nebude chtít. Vím, je to kruté, ale v hereckém, pěveckém a modelingovém světě to tak funguje. Poté bude jen vzpomínat a možná si i říkat, jak hloupá byla, když si myslela, že se z ní stane něco více než jen „křoví“.
Přeji mnoho štěstí pro ty, kteří se chystají vykročit tímto směrem a především pevné nervy, budete je potřebovat a to ve více směrech!

 

Foto: Flickr.com

 

Další příspěvky autora: Caroline Kornelová

---

Články ve stejných kategoriích:

K zamyšlení   Modeling   Film