Jsem homosexuál, kdo je víc?

 

Jsem homosexuál, kdo je víc?

Tedy až na několik křiklounů, jakým je například šéf Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandase, který se jako jeden z prvních důrazně a hlasitě ozval. Sobotní pochod homosexuálů a lesbiček v centru Prahy jde podle něj proti životu a veřejná propagace „sexuální odlišnosti“ zapadá do permanentní kampaně proti tradiční rodině a výchově dětí.

 

Naopak jiní politici se rozhodli na druhém ročníku pochodu homosexuálů Prague Pride v hlavním městě politicky přiživit. Viděn byl vicekancléř prezidenta Petr Hájek, Jiří Karas, Zuzana Roithová i Ladislav Jakl. Jiří Paroubek přibral tentokrát na akci nejen manželku Petru, ale i svého psa. Jiří Dienstbier dokonce sbíral mezi tančícími homosexuály podpisy na svoji prezidentskou kandidaturu a samozřejmě politické body svou veřejnou podporou adopce dětí homosexuály. Vždyť tohle zviditelnění po boků gayů a lesbiček zaručeně funguje ať už negativně nebo pozitivně a hlavně - nic nestojí!

 

Babyloňané homosexuály kastrovali

Homosexualita (z řečtiny homós-stejný a latiny sexus-pohlaví) však není výmysl dnešní doby, či posledních desetiletí. Už v Babylonské říši trestali homosexuální styk kastrací. Ve starověkém Egyptě také nebyli z homosexuálního chování lidí nadšeni, ale tak nějak to tolerovali. Průšvih však byl v případě, pokud se jednalo o znásilnění muže mužem. Staré Řecko naopak homosexualitu podporovalo. Mít vztah s chlapcem ve věku 14 až 25 let se patřilo k dobrému tónu a dokonce za projev mužnosti. A Římané na tom byli hodně podobně.

 

Zásadní změnu však přinesl už starověk. Někdy kolem roku 429 našeho letopočtu byly stejnopohlavné svazky díky Theodosiovu kodexu postaveny mimo zákon. Není divu, křesťanstvo sílilo a jeho signatáři homosexuální chování kritizovali a odsuzovali. Homosexuální sex se stal nezákonným a každému, kdo si nedal říct, hrozila smrt upálením. Podle císaře Justiána byly dokonce homosexuálové přímo odpovědni za mor, zemětřesení a hladomor.

 

Ale zcela nevětší represe proti homosexuálům proběhly až koncem 19. a začátkem 20. století díky diktaturám Hitlera a Mussoliniho. Jenže homosexualita i tohle těžké období přežila a jak vliv křesťanstva klesal, homosexuálové najednou mohli o své orientaci více a hlasitěji mluvit. Lidé se tak nějak vůbec začali více zabývat svou sexualitou. Přestala být tabu.

 

Nestačí jen chtít a homosexuálem nebýt

Kdo si myslí, že homosexuálové v minulé době u nás nebyli, hluboce se mýlí. Mluvilo se o nich šeptem a označovali se za divné lidi. Jenže už tehdy měli zejména ve velkých městech své vyhlášené podniky, ve kterých se scházeli. Na odiv veřejnosti však své vztahy nedávali. Naopak v malých městech, či vesnicích tiše trpěli a báli se pranýře veřejnosti. Často jejich život znamenal osobní tragedii. Sourozenci se totiž za takové bratry či sestry styděli a rodiče byli díky tlaku veřejnosti nuceni se svých dětí mnohdy zříct. A často se nedokázali s myšlenkou na divné chování svého syna či dcery smířit. Ještě generace našich dědečků a babiček věřila, že homosexualitu lze vyléčit, stačí jen chtít. O tom, že chtít nestačí, veřejnost dlouho nechtěla vůbec slyšet.

 

Prvního živého homosexuála, který se ke své orientaci veřejně hlásil, jsem poznala už před 20 lety. Byl to úžasně sympatický inteligentní mladý muž, který nezkazil žádnou zábavu. Choval se velmi odpovědně a perfektně vycházel s lidmi. Jednou v nás nechtěně vyvolal otázku, jak bychom se chovali, kdybychom zjistili, že naše dítě je homosexuál. Tehdy jsem o tom poprvé začala přemýšlet a uvědomila jsem si, že se to může klidně stát komukoliv.

 

Dnešní doba díky bohu přeje toleranci

Neumím si představit, že bych dokázala odvrhnout své dospělé dítě jenom kvůli jeho sexuální orientaci. A věřím, že další matky a otcové jsou na tom v dnešní době stejně. A není důležité, zda má rád muž muže, či žena ženu, ale zda je člověk vůbec schopen lásku dát a přijmout. Proto jsem ráda, že nežijeme ve středověku, kdy se za homosexuální chování lidé kastrovali a upalovali. Je skvělé, že homosexuálové se v dnešní době dostatečně emancipovali a my lidé jsme k sobě tolerantní. Což dokazují také různé ankety, ve kterých vychází, že skoro 60 procentům zúčastněných občanů ČR pochod homosexuálů Prahou nevadí. Mne také ne. Je skvělé, že máme takovou svobodu. Když se mohou shromažďovat a demonstrovat odboráři, rybáři, zemědělci, lékaři, proč ne homosexuálové? A proč ne v centru Prahy?

 

Ano uznávám, že není zcela přirozené mít dvě maminky, nebo dva tatínky. Ovšem je přirozené odložit malé nebohé stvořeníčko hned po narození anebo ve velmi útlém věku do ústavní studené anonymní postýlky bez pohlazení a láskyplné náruče rodičů? Každý rozumný člověk musí uznat, že pokud v rodině nechybí láska a obětavá péče, je jedno, zda jsou rodiče stejného pohlaví. Je úplně jedno, zda je to muž a žena, muž a muž, či žena a žena. A v tom jsem s Jiřím Diensbierem, aniž by byl můj kandidát na prezidenta, zajedno.

 

Buďme tedy tolerantní dál a umožněme i gayům a lesbičkám žít, užívat si vzájemně lásku a porozumění a také poskytnout dětem či už sirotám, nebo vlastním bezpečný přístav domova. Proč ne… Homosexuálové jsou také lidé s normálními potřebami, jako my všichni.

 

Další příspěvky autora: anyška

---

Články ve stejných kategoriích:

Homosexualita   Z domova   Politici