Smrt – nepříjemné a neobvyklé téma - 2.část

 

Smrt – nepříjemné a neobvyklé téma - 2.část

Jak poznat, že dospělý člověk s mentálním postižením prožívá smutek

 

Očekávejte reakci na ztrátu. Reakce nemusí nastat okamžitě, navíc může probíhat zcela jinak, než byste čekali. Může se zdát, že někdo se se ztrátou vyrovnal, a potom o mnoho měsíců později přijde nová reakce na zármutek. Někomu trvá dlouho, než si uvědomí skutečnost, že blízký člověk zemřel a už se nevrátí. Teprve pak přijde opravdový zármutek.

 

 

Mluvte s ním o smrti. Podělte se s ním o své pocity. Ptejte se, jak se cítí – může totiž trpět v tichosti. Pokud téma smrti neotevřete vy, člověk s mentálním postižením to možná neudělá, protože si bude myslet, že toto téma je tabu nebo že ostatní budou smutní, když o tom začne mluvit. Může mít ale nějaké nezodpovězené otázky, matoucí sny a pocity, s nimiž se musí vyrovnat sám, pokud mu nikdo nenabídne pomoc.

Buďte vnímaví. Poslouchejte, co vám říká. Pozorujte ho, jak se chová. Jeho činy vám mohou prozradit více než slova. Někteří lidé s mentálním postižením vám nemusejí ani slovně sdělit, že jsou smutní. Mohou se dokonce tvářit, že jsou v pořádku. Jejich chování vám ale často prozradí i nejniternější pocity. Máte-li podezření, položte si otázku, zda jeho chování odpovídá tomu, co vám slovně sděluje.

Seznamte se s běžnými reakcemi na zármutek. Popisuje vám tento člověk příznaky, které se zdají jako reakce na smutek? Chová se netypicky? Je například tišší než obvykle? Tráví více času o samotě? Vyskytují se u něj neočekávané výbuchy agrese? Má problémy v práci? Má nevysvětlitelné zdravotní potíže (např. bolesti hlavy nebo břicha)?

Běžné reakce dospělých na zármutek

Pouze velmi málo odborníků se zabývalo reakcemi na zármutek u dospělých lidí s mentálním postižením. Informace získáváme spíše od rodičů a lidí pracujících s jedinci trpícími mentálním postižením. Vyplývá z nich, dospělí lidé s mentálním postižením mají stejné nebo podobné reakce na zármutek jako ostatní. William Worden ve svém výzkumu popsal obecné reakce na zármutek. Všechny z nich se považují za běžné nebo normální, jestliže se objeví po ztrátě blízké osoby. Mějte však na paměti, že ne každá osoba bude procházet všemi fázemi a že bude prožívat všechny uvedené pocity.

Reakce bychom mohli rozdělit do čtyř kategorií: emoce, tělesné vjemy, myšlení a chování.

 

Emoce

smutek

zlost

vina

úzkost

osamělost

bezmoc

šok

hluboký zármutek

emancipace – osvobození se od přání a příkazů zemřelé osoby

úleva

citová otupělost

Tělesné vjemy

pocit prázdna v žaludku

tlak na hrudi

stažené hrdlo

přecitlivělost na zvuky

ztráta identity – pocit, že věci nejsou skutečné

potíže s dýcháním

svalová ochablost

nedostatek energie

sucho v ústech

únava

Myšlení

nedůvěra

zmatek

ulpívavé úvahy o zemřelém

pocit, že zemřelá osoba je stále přítomná

halucinace

Chování

poruchy spánku

přejídání nebo naopak nedostatečný příjem potravin

„nepřítomné“ chování

stranění se druhých

sny o zemřelé osobě

vyhýbání se všemu, co zemřelou osobu připomíná

volání jména zemřelé osoby

vzdychání

roztěkaná, přehnaná aktivita

navštěvování míst nebo nošení předmětů, které zemřelého člověka připomínají

schraňování předmětů, které patřily zemřelé osobě

Co je normální

Tento text a ostatní materiály o smutku, se zabývají „typickým zármutkem.“ To znamená, že popisují obvyklé zkušenosti. Reakce na zármutek se však mohou u každého z nás velmi lišit, a přesto být vnímány jako „normální“. Neexistuje tzv. správný způsob, jak prožívat smutek.

Prožívání zármutku ovlivňuje řada faktorů. Muži mohou reagovat jinak než ženy. Mladí lidé mohou reagovat jinak než staří. Náboženské přesvědčení, osobnost, kulturní zázemí… to vše může ovlivnit to, jak člověk prožívá zármutek a projevuje jej. Liší se i v jednotlivých kulturách. Například Evropané o svých pocitech mluví poměrně hodně, zatímco v Číně se hovoří o tělesných příznacích jako bolest hlavy či břicha. V Japonsku a v anglosaských zemích s protestantskou tradicí lidé snášejí utrpení spíše v tichosti, zatímco lidé hispánského původu svou bolest vyjadřují otevřeně. Hodnoty a přesvědčení se liší také u 350 kmenů původních obyvatel amerického kontinentu.

Dále platí, že ani příslušníci téže kultury či etnické supiny neprožívají zármutek stejně. Například někteří Afroameričané vyjadřují zármutek otevřeně, zatímco se uzavřou do sebe.

Platí však, že lidé, kteří se snaží pochopit a přijmout rozdíly v přesvědčení, hodnotách a vyjadřování emocí, většinou ostatním dokážou lépe pomoci.

 

Vyrovnání se se smrtí blízké osoby vyžaduje čas

Zármutek nad smrtí blízké osoby trvá déle, než většina lidí předpokládá, i zde platí pravidlo individuálních rozdílů. Délka zármutku je přitom v každém případě natolik jiná, že odborníci zabývající se touto problematikou o ní prakticky vůbec nehovoří. Obecně se uvádí, že zármutek nad smrtí nejbližších osob trvá alespoň jeden rok. Pro některé lidi se smrt stane skutečností až druhý rok, často své pocity z prvního roku popisují jako otupělost.

Jestliže je někdo schopen znovu se pustit do obvyklých činností, zármutek postupně ztrácí na intenzitě a člověk se „zotavuje“. Překonání zármutku nastává až tehdy, když se člověk naučí žít bez milované osoby a je schopen investovat energii do jiných vztahů.

Zármutek se však může vrátit i po letech v souvislosti s událostmi, jako jsou narozeniny, svátky nebo výročí úmrtí. Zármutek se také může znovu objevit, když někdo dosáhne životního milníku, který původně chtěl prožít nyní již se zemřelou osobou, např. promoce, nástup do nového zaměstnání nebo stěhování do nového bydliště. V takových situacích je určitá míra smutku zcela normální, ale zpravidla netrvá dlouho.

Zdá se, že někteří lidé s mentálním postižením prožívají zármutek i mnoho let po smrti blízké osoby. Mohou se k tomuto tématu stále vracet, mluvit a zesnulém a plakat stejně zoufale jako bezprostředně po smrti blízkého člověka. Pro takovéto chování existuje několik vysvětlení; uvedeme si dvě hlavní: 1) osoba s mentálním postižením ještě nemusí být „zotaven“ a mohl by tedy potřebovat pomoc při završování procesu truchlení; 2) okruh přátel a rodiny člověka s mentálním postižením může být malý a hovor o zesnulém mu tak pomáhá být s ním alespoň ve vzpomínkách. Jestliže mu však takovéto chování brání v tom, aby vedl spokojený život nebo vykonával každodenní činnosti, je dobré kontaktovat odborníka zabývajícího se touto problematikou.

Zdroj: The Arc - Mentální retardace a zármutek nad smrtí blízké osoby (Mental Retardation and Grief following a Death Loss, 1998) publikováno s laskavým svolením The Arc of the United States, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad z angličtiny Markéta Krajníková, redakce Dagmar Brejlová

Další příspěvky autora: michelllin

---

Články ve stejných kategoriích:

Ostatní   Ztráta blízkých   Zemřelý   úmrtí   Smutek   Smrt blízkého   Smrt   Emoce   Dospělý člověk