Pouště na postupu

Pouště na postupu

Na počátku byla země pustá a prázdná, praví se v Bibli. Přesně vzato platí tato charakteristika pro velké části zemského povrchu dodnes. Pomineme-li oceány a věčný led, je třetina zbylé pevniny pokryta pískem, prachem a kameny. Obdělávaná půda tvoří pouhou desetinu plochy a dnes je nejvíce ohrožována postupem pouští.

 
Nekonečné pouštní pláně spalované žhnoucím sluncem byly odedávna postrachem karavan, ale také inspirací umělců, útočištěm proroků a nedocenitelným studijním materiálem vědců. Uprostřed písečných dun se člověk mohl oddávat meditacím, přemítat o tajemstvích minulosti a dávných mýtech. Účastníci expedic dnes s úžasem pozorují tisíce skalních kreseb a pozůstatky opuštěných sídel. Vybělené kosti v písku připomínají nástrahy nehostinných pustin. Fascinace a hrozba, to jsou dvě neoddělitelně spojené tváře pouště.

POSTUPUJÍCÍ POUŠTĚ

V místech, kde dnes najdeme jen písek a kamení, byla ještě před několika tisíci let bujná zeleň. Svědčí o tom skalní kresby, které uprostřed Sahary zachycují hrochy a žirafy. Změna klimatu postupně vytlačila rostliny a zvěř a zbyla jen poušť. Tehdy určovala rytmus proměn pouze příroda.

Od dob antiky se do hry vložil nový faktor - člověk.

Odlesňování a neuvážená exploatace přírodních zdrojů způsobovaly stále rychlejší postup pouště. V posledních desetiletích dezertifikace nabrala hrozivé tempo. Od roku 1960 zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy. V Súdánu postoupila poušť během sedmnácti let o sto kilometrů na jih. Ještě před deseti lety získávali obyvatelé súdánské metropole Chartúmu palivové dřevo z lesů vzdálených deset kilometrů od města. Dnes musí urazit sto kilometrů.

Znepokojivá situace je nejen v Africe. Indická poušť Thár se každoročně zakusuje o další kilometr hlouběji do okolních úrodných oblastí. Poušť Atacama na tichomořském pobřeží Peru a Chile se šíří rychlostí tří kilometrů ročně. Ve střední Asii se z pouště Gobi zvedají na jaře hustá oblaka prachu a písku a snášejí se na rozsáhlé oblasti Číny, Koreje a Japonska. Prachová oblaka dorazí často až do Severní Ameriky.

Třicet milionů čtverečních kilometrů je ve světě akutně ohroženo šířením pouští. V oblasti Sahelu se od velkého sucha v letech 1972/73 mění ročně 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy na suchou step. Bolívie se musí připravit na to, že poušť pokryje polovinu země. Dezertifikace neboli šíření pouště ohrožuje dvě miliardy osob většinou v nejchudších zemích světa.

Do roku 2012 ztratí chudé africké země kvůli postupující poušti 180 milionů hektarů orné půdy. Jejich produkce obilí se tím sníží o 560 milionů tun. OSN se obává hladu a zbídačení obyvatel a nevylučuje ani konflikty o mizející přírodní zdroje. Problém dezertifikace se ve svých důsledcích týká i vyspělých průmyslových zemí.

PŘÍČINY

Na rozdíl od jiných ekologických problémů jsou vědci v otázce dezertifikace zajedno. Postup pouští je zřejmý a jeho rychlost se zvyšuje. Důvodem jsou nejen klimatické změny a období sucha, ale především nešetrné zacházení s přírodními zdroji. V minulosti se člověk většinou dokázal pouštním podmínkám přizpůsobit a žít v souladu s přírodou. Nejznámějšími příklady jsou arabští beduíni a severoafričtí Tuaregové. Kočovné národy si během staletí vytvořily mechanismy, jak chránit přírodní zdroje.

Citlivou rovnováhu v posledních desetiletích narušily místní vlády například snahou o usazování kočovných pastevců a pěstitelů dobytka na stálých místech. Lidé se soustřeďovali do malých prostorů a začali intenzivně využívat místní zdroje vody a pastviny. Dobytek spásl veškerou zeleň a zadupal výhonky a kořeny. Uvolněnou půdu odnášel vítr a déšť. Intenzivní využívání přírodních zdrojů rostoucí světovou populací se sčítá s klimatickými změnami a výsledkem jsou pustnoucí zemědělské oblasti v Číně, Indii, na severovýchodě Brazílie a v Severní Americe.

POUŠŤ V EVROPĚ?

Podobný vývoj platí i pro oblast Středomoří, především pro Španělsko. Střed země je již dnes postižen dezertifikací. Španělsko trpí největším suchem za posledních 120 let. Přehrady jsou po zimě naplněny jen z malé části, jezera vysychají a řeky se mění v pouhé pramínky.

Po horkém suchém létě následuje na Pyrenejském poloostrově obvykle mírná zima s vyššími srážkami. V minulém roce bylo neobvyklé sucho a loni na podzim byly přehrady naplněny jen ze 40 procent (v roce 2003 to bylo 56 procent). Španělé jsou na období sucha zvyklí, to poslední však bylo velmi výrazné. Jen ztráty na sklizni se odhadují na tři miliardy eur. Ve vodních nádržích umírají ryby, protože mají málo kyslíku. Hydroelektrárny dodávají o čtyřicet procent méně energie. Vyschlé zálivy a potoky nemohou poskytnout dostatečný prostor pro odpočinek a hnízdění plameňáků a hus velkých. Důsledky sucha se násobí velkou spotřebou vodou. Španělé spotřebují denně 167 litrů vody na osobu. V Německu je to 127 litrů. Největším odběratelem vody ve Španělsku je zemědělství. Přes osmdesát procent vody putuje na zavlažování. Zemědělci využívají výhodných velmi nízkých cen vody, pouhých několik centů za kubický metr. V některých oblastech je voda dokonce zadarmo.

Nenasytným konzumentem vody je i turistický ruch. Pro miliony turistů je každodenní sprcha a bazény v areálu hotelů samozřejmostí. Očekávají i příjemné prostředí zelených trávníků a golfových hřišť. Ve Španělsku je nyní 270 golfových areálů a dalších 150 se plánuje.

PÍSEK Z POUŠTÍ

Pouště jsou na jedné straně výsledkem určitých klimatických podmínek, na druhé straně samy ovlivňují globální klima a biosféru. Jen ze Sahary odvane vítr každoročně 300 milionů tun písku nad Atlantský oceán. Zhruba padesát milionů tun se dostane až na americký kontinent a poskytuje tam důležité minerální živiny některým rostlinám jihoamerických deštných pralesů.

ZASTAVIT DEZERTIFIKACI

Řada států zahájila vlastní programy směřující k zastavení postupu pouští. Senegal přišel s návrhem zelené hráze napříč Afrikou. Řada stromů o celkové délce 7000 kilometrů od Dakaru na západě až po Džibuti na východním pobřeží by měla zabránit šíření Sahary směrem na jih. Čína buduje již od roku 1978 podobný lesní val v délce 4500 kilometrů a v šíři několika set kilometrů jako hráz proti písku z pouště Gobi. Projekt je rozpočten na sedmdesát let a má stát 6,5 miliardy eur.

Izraelci zvolili jinou taktiku. V suchých oblastech vysazují kaktus pitahaya, který má sladké a šťavnaté plody. Při pěstování spotřebuje desetkrát méně vody než citrusové plantáže.

Indové experimentují s houbou, která usnadňuje růst rostlin v suchém prostředí. Egypťané investují miliardy do zavlažovacích projektů.

Boj proti dezertifikaci má mnoho podob. Uspět však může jen tehdy, pokud si jeho význam uvědomí všechny státy a budou spolupracovat v mezinárodním měřítku.

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Ekosystém   Poušť   OSN   K zamyšlení   Ze zahraničí