Záhada výjimečnosti

Záhada výjimečnosti

Rozhlédněte se kolem sebe. Podívejte se na své přátele, příbuzné, kolegy či lidi, které potkáváte při nákupech nebo na párty. Jak tráví svůj čas? Většina z nich pracuje a dělá i mnoho dalších věcí: sportuje, hraje na hudební nástroje, věnuje se svým koníčkům nebo dobročinným akti­vitám. Upřímně se sami sebe zeptejte: jak jim tohle všechno jde?

Asi odpovíte, že docela dobře. Na to, aby v tom mohli pokračovat, to stačí. Z práce je nikdo nevyhodí a pravděpodobně se dočkají i několika povýšení. Jsou ve sportu nebo jiné aktivitě dost dobří k tomu, aby jim přinášela potěšení. Je ale dost pravděpodobné, že jen málokdo ve vašem okolí, pokud vůbec někdo, je v něčem doopravdy výborný - ohromně, úžasně, prvotřídně vynikající.

Proč - z jakého konkrétního důvodu - takový není i zbytek? Proč si v byznysu neve­dou jako Jack Welch či Andy Grove, neodpalují míčky jako Tiger Woods nebo nehrají na housle jako Itzhak Perlman? Většinou jsou to přece dobří, svědomití lidé a pravděpo­dobně pilně pracují. Někteří z nich už velmi dlouho - dvacet, třicet, čtyřicet let. Proč to nestačí k tomu, aby vynikli? Prostě nestačí. Krutá pravda je, že drtivá většina se výjimeč­nosti ani nepřiblížila, a jen hrstka z nich jí vůbec někdy dosáhne.

Tato záhada je tak častá, že si jí sotva všimneme, avšak je rozhodujícím způsobem důležitá pro úspěch či neúspěch našeho podnikání, cílů, ve které věříme, a také našeho vlastního života. V některých případech to můžeme přesvědčivě vysvětlit tím, že hry a záliby nebereme tak vážně, abychom v nich byli fantastičtí. Ale co naše práce? Léta se na ni připravujeme ve škole a věnujeme jí téměř všechen svůj čas. Většinu z nás by uvedlo do rozpaků, kdybychom sečetli všechny hodiny strávené v práci a pak výsledek porovnali s časem věnovaným věcem, o kterých tvrdíme, že jsou důležitější - jako na­příklad rodina. Ukázalo by se totiž, že naší skutečnou prioritou je práce. A přesto, po všech těch hodinách a letech, je většina lidí ve své práci jen „docela dobrá“.

Skutečnost je ale ještě mnohem záhadnější. Rozsáhlé výzkumy v mnoha oblastech ukázaly, že se mnoha lidem nejen nedaří stát se ve svém oboru výjimečně dobrými, ať už se mu věnují jakkoliv dlouho, ale často také se od začátku své kariéry vůbec nezlepší. Auditoři s mnohaletou praxí nebyli v odhalování firemních podvodů - což je pro audi­tora vcelku důležitá dovednost - o nic lepší než čerství nováčci. V případě posuzování poruchy osobnosti - dovednosti, se kterou u klinických psychologů počítáme - se délka praxe na zdatnosti nijak nepodepsala. Někteří přední výzkumníci došli k závěru, že „je­jich korelace je zhruba nulová“. Chirurgové nedokázali určit dobu hospitalizace po ope­raci lépe než medici. Pokud se jednalo o zásadní dovednosti (investiční rady makléřů, odhady recidivy sociálních kurátorů, posuzování uchazečů na vysokou školu pracovní­ky přijímací komise), nebyli v žádné oblasti lidé s velkými zkušenostmi ve své práci lepší než ti nezkušení.

Nejnovější studie o manažerech tyto výsledky potvrzují. Výzkumníci z francouzské obchodní školy INSEAD a americké Námořní postgraduální školy tento jev nazývají „pastí zkušeností“. Jejich klíčové zjištění: zkušených manažerů si firmy obvykle cení, ale důkladný výzkum ukázal, že „v průměru nedosahují mimořádných výsledků“.

Už tohle se může zdát bizarní, ale v některých oblastech je situace ještě o něco po­divnější. Lidé se někdy s přibývajícími zkušenostmi zhoršují. Zkušenější lékaři mají při testech medicínských znalostí spolehlivě nižší hodnocení než méně zkušení doktoři. Praktičtí lékaři postupem času ztrácí schopnost analyzovat poslech srdce a rentgenové snímky. Auditoři se zase zhoršují v jistých typech hodnocení.

Tato zjištění jsou znepokojující především proto, že záhadu skvělých výkonů spíše prohlubují, než řeší. Kdybychom měli vysvětlit, proč je jen pár lidí vynikajících a jak to dělají, většinou bychom uvedli dva důvody: a tím prvním by byla tvrdá práce. Lidé se v něčem stanou obzvláště dobří proto, že na tom tvrdě pracují. Dětem říkáme, že se jim bude dařit, jen když budou tvrdě pracovat. Není to lež. Bude se jim dařit stejně dobře jako všem ostatním lidem, kteří na něčem pracují většinu svého života a zvládají to úpl­ně bez problémů - ale nikdy se v tom nestanou výjimečně dobří. Výzkum ukazuje, že pouhá léta praxe navíc nejsou pro toho, kdo chce podávat skvělý výkon, žádnou velkou výhodou.

Takže naše instinktivní první odpověď na otázku původu výjimečných výkonů není správná.

Druhá odpověď je pravým opakem té první, ale to nám nebrání v ni bezmezné věřit. Pochází z doby před 2600 lety, z časů Homérových:

A také si božského pěvce pozvěte, Démodoka!

Vždyť bohatě božstvo dar zpěvu dalo mu.

(překlad: Otmar Vaňorný)

To je úryvek z Odyssey, která společně s Iliadou často odkazuje na různé vlastnosti, jež byly naděleny bohy. Od té doby jsme změnili svůj názor na příčinu mnoha důležitých jevů - jak se otáčejí planety, odkud se berou nemoci - ale na to, co dělá některé lidi v něčem mimořádně dobré, se díváme stále stejně. Stále si myslíme to samé, co tehdy Homér: že lidé, kteří něco dělají skvěle a na pohled nadlidsky dobře, na tento svět přišli s darem pro přesně tu či onu činnost, u které nakonec skončili - v případě Démodoka s darem pro skládání hudby a zpěv. Používáme stejná slova jako staří Řekové, pouze je překládáme. Stále říkáme, jako říkal Homér, že lidé podávající skvělý výkon jsou nadaní - jinými slovy, že jim jejich výjimečnost vdechli bohové nebo múzy. Stále říkáme, že mají dar a za jejich velikost tedy z nevysvětlitelných důvodů může něco jiného než oni sami.

Dále věříme tomu, že tito lidé měli to obrovské štěstí a svůj dar objevili, většinou v raném dětství. I když toto vysvětlení skvělého výkonu jednoznačně popírá verzi tvrdé práce, je mnohem hlouběji zakořeněné a určitým způsobem nás více uspokojuje. Vy­světluje, jak tito lidé bez zjevného úsilí výborně dělají některé věci, jejichž pouhé zvlád­nutí si většina z nás ani nedokáže představit - ať je to zformování strategie pro firmu s miliardovým rozpočtem, zahraní Čajkovského Koncertu pro housle č. 9 nebo odpálení golfového míčku na třísetmetrovou vzdálenost. Vysvětlení založené na daru od přírody také říká, proč jsou výjimeční lidé tak vzácní; talent od boha se podle všeho nerozdává jen tak.

Toto vysvětlení má navíc tu výhodu, že většině z nás pomáhá se vyrovnat s tak trochu smutnými hranicemi našich vlastních výkonů. Dar od boha má jeden z milionu. Buď ho máte, nebo ne. Pokud ne - a většina z nás ho samozřejmě nemá - pak jednoduše zapo­meňte, že byste se výjimečnému výkonu mohli vůbec někdy přiblížit.

Je tedy jasné, proč se většina z nás záhadou famózních výkonů nezabývá. Nemyslíme si, že je to záhada. V hlavě máme dvě vysvětlení, a když už nás napadne, že to první vlastně vůbec není správné, nezáleží na tom: ve skutečnosti stejně věříme tomu druhé­mu. A vůbec nejhezčí na něm je, že díky němu problém velkého výkonu není v našich rukou. Kdybychom na něco opravdu měli přirozený talent, už bychom o tom věděli. Ale protože ho nemáme, můžeme se starat o jiné věci.

Problém s tímto vysvětlením - není to ale problém, je to výborná zpráva - je fakt, že je mylné. Skvělý výkon máme ve svých rukou mnohem více, než se většina z nás vůbec kdy domnívala.

Zdroj: doktorka.cz

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Ostatní   Záhady   Úspěch   Tajemství   štěstí   Společnost   Neúspěch   Lidé   Dar od boha