Alternativa k zastupitelské demokracii

 

Alternativa k zastupitelské demokracii

Zastupitelská demokracie byla v podstatě vynalezena ze dvou hlavních důvodů. První byl spíše technicko pragmatický, nebo chcete li organizační. I v Řeckých polis, které se nedají co do počtu obyvatel srovnávat s dnešními státy, bylo obtížné ke každému hlasování shromáždit veškeré občany, natož dát všem prostor se k danému zákonu nebo projednávané věci vyjádřit. Bylo nutné, aby velké skupiny obyvatel zastupovali na jednáních a hlasováních zástupci. Odtud pak pojem zastupitelská demokracie.

 

Důvod historický však v moderní době byl nahrazen dalším důvodem, který pojmenujeme psychologicko-sociální. Je to postulát, který zjednodušeně říká, že lid si prostě sám vládnout nedokáže. Zákony a procesy, o kterých se rozhoduje, jsou mimořádně složité a není možné, aby o nich hlasovali všichni, protože dané věci prostě nerozumí. A ani nemají dostatek informací, aby si případnou problematiku osvojili. Tento postulát směřuje k definici politických elit jako intelektuální elity, která jediná je placená a je plně kompetentní rozhodovat a hlasovat o obtížných odborných otázkách. Zbavuje tak lidi tíže volby o věcech, kterým nerozumí.

 

Podívejme se nyní, zda jsou oba důvody stále relevantní.

 

Začněme nejprve tím druhým. Jak vypadá rozhodování v naší zastupitelské demokracii v praxi je možné vidět prakticky denně v přímém přenosu. Drtivá většina hlasování v parlamentě jde podle stranické linie. Tedy sekretariát či vedení strany vydá pokyn, jak se k danému zákonu mají poslanci postavit. Ti potom zpravidla daný zákon ani nijak podrobně nestudují, většinou se odvolávají na obecně známé pravdy, které se ovšem sami dočetli z médií. O kvalifikovaném a odborném rozhodování nelze mluvit.

 

O úroveň výše se dostáváme do oblasti samotné vlády, která samozřejmě také spadá do zastupitelské demokracie. Ve vládě předkládají návrhy zákonů jednotliví ministři. Zatímco dříve se preferovalo, aby každý resort měl na starosti odborník v dané oblasti, novodobý trend je, že funkce ministra je managerská a politická, nikoliv odborná. Vláda se proto hemží diletanty, kteří dané problematice nerozumí. Ukázkový příklad je kauza letadel Casa. Nikoli z úhlu trestněprávního, ale právě rozhodovacího.

 

Ministryně Parkanová se totiž hájí, že jako právnička o vojenských letadlech nic neví, nikdy jim nerozuměla a podklady a smlouvy sepisovali její náměstci. Ti jsou ovšem nevolení úředníci. Ona materiály bez znalosti věci přednesla na vládě, která jednomyslně hlasovala pro nákup letadel. Nyní se vláda hájí, že přece nikdo ze členů vlády letadlům nerozumí, materiály nečetl a že spoléhali na doporučující stanovisko ministryně Parkanové. Takto řetězená nekompetentnost dovádí rozhodovací mechanismy do situace, kdy hlavní moc mají náměstkové a nikým nevolení šéfové odborů, kteří naopak problematice rozumí velice dobře. Ti však nejsou součástí systému zastupitelské demokracie, ale systému byrokracie. Udržují status quo a rozhodují podle předem daných zaběhaných postupů.

 

Nyní odhlédněme od toho, že větší část byrokratického systému je prolezlá korupcí. Uvažujme ji jako ideálně typický příklad. Byrokraté jsou kompetentní, znalí věci, jejich rozhodování je předvidatelné, protože se řídí zákonem a směrnicemi a celkově se snaží o racionalitu. Byrokracie v praxi jsou například tzv. úřednické vlády, které se většinou v naší zemi těší velké oblibě, právě jako opozitum k nekompetentním vládám politickým. Bohužel jsou výsledkem patových situací politiky a většinou mají časově velmi krátký mandát omezený předčasnými volbami. A volby zase restartují starý známý princip politické zastupitelské demokracie. Byrokratická vláda je sice nevolená, ale pracuje efektivněji a racionálněji. Ovšem byrokratickou vládu nelze trvale zavést jinak než volbami, čímž by se z ní stala vláda politická a jsme tam, kde jsme byli.

 

Jak vyplývá z výše uvedeného, politický establishment, ať už na úrovni parlamentní nebo vládní, nedosahuje v odborné části rozhodování nijak závratných výsledků.

Výraznou roli hraje samozřejmě korupce. Politická hlediska případně partikulární zájmy podnikatelských skupin jsou na prvním místě a zájem státu je až druhotný. Zkorumpovat zastupitele je pro silné finanční skupiny daleko snazší, než celou společnost. Zastupitelská demokracie tak je náchylná ke korupci, selhává v rozhodovacích procesech, které ovládá byrokracie a postrádá odbornost, protože valná většina politiků vůbec netuší, o čem hlasuje. Politika slouží jako převodová páka byznysu a politici víceméně jen legitimizují zpětně nepovedené nebo zcela chybné kroky. Kdo někdy viděl argumentaci bývalého ministra školství Josefa Dobeše, ví, o čem mluvím. Sociolog Jan Keller například zařazuje politiky do servisní nejvyšší třídy, tedy nikoliv absolutní elity, ale těch, co obsluhují skutečnou elitu. Tou jsou podnikatelské a finanční skupiny. O zatupování zájmu lidu zkrátka nemůže být ani řeči.

 

Negativa jsou tedy jasná, ale co by mohlo být alternativou? Domnívám se, že přímá demokracie, nebo zavedení alespoň určitých prvků přímé demokracie, jako je referendum. Přímá demokracie by měla sloužit nikoliv jako ekvivalent vlády a parlamentu, tedy že se každý jednotlivý zákon bude řešit referendem,ale jako silný mechanismus kontroly. Pomocí referend by bylo možné například navrhovat zákony nebo třeba odvolávat zkorumpované poslance.

 

Jak je možné, že Pavel Bém nebo David Rath jsou stále držiteli svých poslaneckých mandátů? Protože neexistují kontrolní a odvolávací mechanismy použitelné občany a sama zastupitelská demokracie je nemá. Její slabinou je čtyřletý volební cyklus. Člověk má v podstatě jen jednou za čtyři roky možnost cokoliv na politice změnit. Navíc pouze silou své desetimiliontiny hlasu. Po volbách na čtyři roky přebírá vládu politika a korupce.a občanská společnost je příliš slabá, aby v průběhu dosáhla jakékoliv změny. Dokonce i samy politické struktury, které se snaží o boj s korupcí, dostávají na frak, jak je vidět dobře na marném boji primátora Svobody s mafií na dopravním podniku. Pokud primátor není schopen ani udržet jednoho ředitele podniku, jaký vliv mohou mít neziskovky, občanská sdružení nebo třeba facebookové petice? Samozřejmě žádnou, a proto také politika vypadá tak, jak vypadá.

 

Jedním z řešení je proto zavedení přímé demokracie, především jako nástroj kontroly a odvolávání zastupitelů, poslanců nebo senátorů, kteří neplní svůj mandát se zájmy svých volitelů.

Odpůrci referenda dlouho prohlašovali, že půjde o nesmyslně drahý a především zcela neúčelný nástroj. Typickým byl případ přímé volby prezidenta, kdy z řad především ODS zaznívalo, že češi si na hrad zvolí Haška, Jágra nebo Gotta a proto jim nelze tak důležitý institut, jako je volba prezidenta svěřit. Jak ukazuje současná situace kolem volby, Češi zatím rozhodně žádnou ostudu nedělají. Za slabý výběr a občasnou bizarnost některých kandidátů voliči nemohou. Z toho, co je na výběr, zatím ukazují průzkumy na volbu bývalých premiérů Zemana nebo Fischera, případně ekonoma Švejnara, který však kandidaturu nepotvrdil. Pokud by platila teorie o hlasu lidu jako hlasu nejnižšího populismu, byli by v pořadí spíše Bobošíková nebo Vandas. Naopak jako flagrantní ukázka, jak v praxi funguje volba pomocí zastupitelská demokracie, se ukázala poslední volba prezidenta, kde docházelo k vydírání, zastrašování a rozsáhlé korupci na nejvyšších místech. Nedůstojné divadlo sice odsoudili prakticky všichni politici včetně Václava Klause, ale drtivá většina z nich se na nedůstojnosti volby sama podílela. Zkrátka domnívám se, že lidé jsou schopni rozhodnout z nabízených kandidátů stejně dobře, jako úzký sbor volitelů.

 

Proto i demagogické argumenty, že lidé si v referendu odhlasují okamžité zrušení daní, nebo třeba pivo zadarmo, je nesmyslné.

To jen politický establishment se snaží držet některá dogmata, který však není schopen sám nijak lidem vysvětlit. Proč je třeba zachraňovat banky, které jsou původci současné krize? Proč nemohou politici nést hmotnou odpovědnost za svá rozhodnutí? A proč je nutné snižovat schodek rozpočtu drastickými škrty, aniž by bylo jasné, že se vůbec kdy podaří dluh umořit?

 

Podobné manipulace odmítli obyvatelé Islandu, který de facto zbankrotoval. Odmítli zaplatit gigantické dluhy bank, odvolali celou vládu, premiéra a některé bankéře pohnali k soudu a světe div se, Island se ani neponořil do vod oceánu, ani se nevrátil zpět do středověku. Islandský lid jen uplatnil možnost kontroly a odvolal všechny, kteří nesli odpovědnost za tristní situaci země.

 

Na informace o Islandu platilo přísné mediální embargo.

O unikátním sociálním vývoji na ostrově se nikde nepsalo ani nemluvilo. Pro elity bylo příliš znepokojivé pomyšlení, že by se islandským příkladem mohl snad někdo inspirovat. A o to právě jde. Islandská revoluce může nastat kdykoliv znovu. Stačí k tomu jen odhodlání lidí a především zavedení přímé demokracie a referenda do politiky.

 

Více o revoluci na Islandu a cestě k přímé demokracii se dočtete zde: http://internetweek.cz/revoluce/islandska-revoluce-take-jste-o-ni-neslyseli >>>

 

Na začátku jsem uváděl, že zastupitelská demokracie byla zavedena také z organizačních důvodů, protože všichni lidé nemohou být v jednu chvíli účastni hlasování. Podobně byla zdůvodňována i revoluce na Islandu. Ostrov s třemi sty tisíci obyvatel může zavádět přímou demokracii, ale desetimilionová země těžko. Jenže ani to není pravda. Internet je nyní běžnou součástí nejen domácností, ale i veřejné správy. Právě díky internetu se zcela smazává rozdíl v počtu obyvatel. Poprvé od vynálezu demokracie je možné, aby naprosto všichni obyvatelé země mohli v daný moment hlasovat čemkoliv. Ať už z domu, nebo z nejbližší veřejné knihovny, mobilu, czechpointu, atd.

 

Rozvoj technologií dává možnost vrátit demokracii její původní smysl, tedy vrátit vládu lidu.

Využívání referenda a internetového hlasování by vytvořilo enormní tlak na politiky a zvýšilo možnost kontroly a odvolatelnosti. Politika by začala velmi rychle vypadat úplně jinak, než dnes. Zavedení prvků přímé demokracie představují jedno z mála institucionálních řešení současné politické krize. Pokud nechceme, aby se politika přenesla do ulic, je načase začít o této alternativě minimálně přemýšlet.

 

Skeptici říkají, že Čechy do ulic nedostanete. Možná mají pravdu. Zároveň tím říkají, že bez ulic se změny nedočkáme. Jde to tedy i jinak? Odpověď je v tomto článku: http://internetweek.cz/revoluce/cim-dal-vic-lidi-vola-po-revoluci-jako-na-islandu >>>

 

Další příspěvky autora: Snaut

---

Články ve stejných kategoriích:

Politika   Z domova   Demokracie   Česká republika   Referendum   Přímá demokracie