Jsme to, co jíme a taky na to dojedeme

 

Jsme to, co jíme a taky na to dojedeme

Z letošních výsledků kontroly Státní zemědělské a potravinářské inspekce vyplynulo, že 15 procent kontrolovaných potravin nevyhovuje normám a předpisům. Podle pracovníků inspekce je situace u některých výrobků alarmující a kontroloři podezřívají výrobce, že své výrobky záměrně šidí. Potvrzuje se tím to, co mnoho nakupujících už dávno tušilo. Kvalita potravin v obchodních řetězcích jde prudce dolů. Salámy obsahující kosti, kůže a kuřecí pařáty, džemy bez podílu ovoce, vína ředěná vodou (na to byli velice hákliví už ve starém Římě) a s přídavkem ethanolu a falešný med. Nedostatky mají také kakaa, olivové oleje, nealkoholické nápoje, pečivo, ovoce a zelenina. Už dříve otřásl veřejností test časopisu D-test, který ukázal, že kečupy v česku neobsahují rajčata, zato je v nich pořádně jablek. Zřejmě by se tedy měl kečup přejmenovat rovnou na jablečný mošt.

 

Média také nově rozjela kampaň na téma nekvalitní potraviny z Polska. Ke komu by se nedoneslo například přidávání posypové soli do nejrůznějších potravin, přítomnost kyseliny mravenčí v kyselém zelí nebo nejnovější případ olovnaté rýže. Zdá se, že Poláci k nám dovážejí jen naprostý humus. Je však také zřejmé, že média doslova pasou po všem, co souvisí s polskými potravinami a někdo má na tom, aby byly polské potraviny prezentovány v negativních souvislostech, eminentní zájem.

 

Vlastní test ukáže nejvíc

Situaci kolem potravin si však mapuje především každý spotřebitel sám svým vlastním jazykem. Není těžké poznat, že daný výrobek chutná jaksi jinak, než na co byl člověk zvyklý. Ze studentských časů si například pamatuji oblíbenou pochoutku zvanou Trenčianský párek s fazolí. Z kdysi celkem běžné konzervy, kterou si člověk klidně mohl vzít na vandr, se stala nepoživatelná substance, vhodná možná pro kosmonauty na daleké výpravy do vesmíru. V Trenčíně se asi chytají za hlavu, jaký že to tam mají párek.

 

Zkoumání obalů nejrůznějších potravinových výrobků na obalu se často podobá pročítání Mendělejevovy tabulky chemických prvků. Číst si na plechovce s luncheon meatem je zábava jen pro otrlé. Dva litry levné pomerančové limonády, která stojí čtyři koruny, představuje buď ekonomický zázrak (jak na tom lze vůbec ještě něco vydělat?) nebo zkrátka nakupující naletěl a pomeranč tam prostě není. Na jistém vaječném salátu jsem nalezl drobným písmem napsané upozornění, že může obsahovat korýše. Z pojídání gothajského salámu se stala adrenalinová záležitost. Slaboučký scvrklý česnek cestovatel ke mně musel putovat přes celou zeměkouli až z daleké Číny, aby mi mohl pokazit chuť.Vaření a jídlo je zkrátka čím dál větší radost.

 

Zachrání nás osvěta?

Za všechno prý ale může také celková nízká úroveň povědomí českých spotřebitelů, kteří nevědí, jakou kvalitu mají dané potraviny mít nebo se dobrovolně smiřují s nekvalitními produkty. Je to zvláštní, jelikož gastronomický boom posledních let je u nás doslova enormní. Celý národ vaří jako o život a kdo nevaří, tak se na to aspoň dívá v televizi. Z obrazovky na nás chrlí své nadávky plešoun Pohlreich, který hromadně lynčuje kuchaře v českých hospodách, následuje ho gastronomický terorista Babica, ve frontě na kuchařskou mediální slávu stojí hraví kluci v akci i svůdný Ital Emanuel. Ze zámoří na nás kývá tyran Gordon Ramsey, který mučí skupiny nebožáků ve své Pekelné kuchyni. A všichni svorně říkají: Ke správnému vaření jsou potřeba kvalitní a čerstvé suroviny. Není možné, že by ten vzkaz čeští domácí kuchtíci neslyšeli. Přesto u nás zůstává situace tristní.

 

Pravda je taková, že kvalita potravin šla dolů z jednoduchého důvodu. Tím je zvýšení DPH a veškerých výrobních nákladů, jenž tlačí ceny prudce nahoru. Obchodní řetězce naopak umanutě nutí výrobce zachovat výrobní ceny co nejníže. Z téhle rovnice neexistuje jiné východisko, než kreativita ve výrobních postupech směrem k nekvalitním náhražkám a bezskrupolózní šizení zákazníka. Český spotřebitel, který u všeho zkoumá napřed cenovku, na podobné praktiky bohužel velmi často přistoupí. Jedinou ochranu tak představují právě důkladné kontroly všech pověřených orgánů. Jenže ty nejednají s konkrétními obchodníky, ale s anonymními řetězci. Těm se dá tučná pokuta, daný výrobek se stáhne z pultů a nahradí se jiným, podobně „kvalitním“. Kdyby si lidé chodili pro víno s příměsí ethanolu do malého krámku na rohu, zřejmě by dotyčného prodejce brzy sami ztrestali. Když ne přímo fyzicky, tak prostě tím, že by tam přestali chodit. Odosobněný řetězec nelze potrestat ani účinně bojkotovat, pokud člověk nechce vyhladovět. Stěžovat si není komu, když jedinými zástupci prodejen jsou zcela vyčerpané prodavačky oblblé celodenním pípáním pokladen. V některých prodejnách Tesco už i tyto nebohé lidi nahrazují automatické pokladny, kde si člověk i sám zaplatí.

 

Jídlo je prostě drahé

Východisko z celé situace vidím proto pouze v mnohem důkladnějších a intenzivnějších kontrolách, ale hlavně ve změně myšlení lidí. Na jídle se prostě stejně nedá ušetřit. Přestože odborníci ministra financí Kalouska tvrdili v minulém roce, že zvýšení DPH se nijak nepromítne do cen potravin (slyšel jsem i fantastický odhad, že zvýšení cen bude kolem 1 procenta), každý vidí, že situace je dramaticky jiná. Potraviny jsou u nás stejně drahé jako v okolních zemích. Lidé, kteří bydlí v pohraničí dokonce jezdí pro jídlo do okolních zemí. A všechno, co je v našich obchodech nápadně levné, má vždy jakousi vadu. Buď je to na hranici lhůty spotřeby, nebo na hranici poživatelnosti. Je proto asi pořád lepší koupit dražší jídlo, u kterého má člověk jistotu, že po jeho snězení neskončí na toaletě nebo na jednotce intenzivní péče. Jenže celá populace chudne, všichni mají hluboko do kapsy a podobné rady asi nepadnou na úrodnou půdu.

 

Proto mě utěšuje jen fakt, že vždycky může být ještě hůř. Třeba jednou testy inspekcí odhalí, že pivo se u nás nevyrábí z chmele, ale z jetele, kachní paštika obsahuje 25 procent kachního peří a v salámu Vysočina je rozemletý traktor.

 

Evropské civilizaci podle prognostiků hrozí v budoucnu zánik v důsledku stárnutí a vymírání populace. Teď k tomu přibude i další důvod. Jsme jediná společnost na světě, která se dobrovolně hodlá otrávit vlastními škodlivými potravinami. Asi je to tím, že nejsme ve starém Římě a nemáme koloseum, abychom šiditele potravin a pančovatele vín předhodili lvům.

 

Mohlo by Vás dále zajímat:

Proč není zelenina ze supermarketů k jídlu? >>>
Vypadá krásně, až k nakousnutí. Ale nemá chuť ani vůni. Většinou je ze Španělska a je jak ze zkumavky...

Další příspěvky autora: Tomáš Chalupa

---

Články ve stejných kategoriích:

Břit Tomáše Chalupy   Jídlo   Zdraví   Potraviny