Mutanti: hříčky evoluce nebo zrůdy?

 

Mutanti: hříčky evoluce nebo zrůdy?

Patří mutanti pouze na filmové plátno nebo jsou běžně mezi námi?

 

Geny píší historii

Lidský genom obsahuje 3,1 miliard znaků a je tedy „receptem“ na vytvoření člověka. Pozměněné informace se přenášejí z generace na generaci a zajišťují tak další vývoj. Po genetické analýze DNA neandrtálců vznikla teorie, že došlo ke křížení s člověkem kromaňonským. Neandrtálci tak nemuseli patřit do slepé vývojové linie člověka, ale možná splynuli s naší vývojovou větví. Nálezy pozůstatků míšenců jsou však vzácné. Minimum je i kosterních ostatků neandrtálců, kolem tří stovek. Genetik Jeffrey Long prostudoval genom 1 983 lidí 99 populací z Afriky, Evropy, Asie, Oceánie a Ameriky. Studium zaměřil na takzvané mikrosatelity. I přesto, že máme s neandrtálci na 99,5 procent stejný genetický profil, specifické oblasti v něm křížení spíše vylučují. Mnoho společných genů máme i s lidoopy. Zjistit, zda genová podobnost má kořeny opravdu v křížení, je obtížné. Švéd Svante Pääbo dokázal extrahovat DNA neandrtálky staré 45 000 let, výsledky teorii připouštěly, nakonec to další jaderné analýzy nepotvrdily.

 

Další, kdo zkoumal tuto oblast byl molekulární genetik Michael Hammer z Arizonské univerzity. Provedl rozsáhlý výzkum DNA lidí různých ras a zjistil, že moderní člověk se začal vyvíjet před 188 tisíci roky v Africe. Toto místo může být biblickým rájem, akorát Adam a Eva nebyli sami. Podle výpočtů tvořilo základnu dnešní populace asi deset tisíc mužů a žen. Naši předkové poté opustili africkou pravlast. Naši prapředci měli tmavou kůži a hnědé oči. Je možné, že lidé se světlou pokožkou měli v kostech více vitamínu D a měli tak lepší možnost přežít. Masivní rozšíření si můžeme vysvětlit i sexuální atraktivitou. Modroocí lidé jsou také mutanti, genetická mutace proběhla před 6-10 tisíci lety blízko Černého moře. Za vše může gen nazývaný OCA2, který vypne schopnost produkce hnědých očí. Produkuje také melanin – barvivo, které určuje barvu očí, vlasů a kůže. Pokud je tento gen vypnutý, nositel je albín. Jak došlo k dramatickému upgradu od Homo Erectus k Homo Sapiens stále přesně nevíme, biologové tvrdí, že evolučně by takový vývoj trval i miliony let. Dalším problémem je nedostatek jednoznačných morfologicky odlišných znaků ve srovnání s tím, co je k dispozici u moderních lidí. Homo erectus navíc žil v téže době jako člověk anatomicky moderní.

 

Svět mutuje

Mutace jsou samovolné anebo řízené. Mutagenní faktory jsou fyzikální - teplo, tlak, elektromagnetické vlnění, radioaktivní záření, UV záření, chemické - potravinářská barviva akridinové povahy, produkty kouření (cyklické uhlovodíky), složky spalin a výfukových plynů, složky umělých hmot (PCB-polychlorované bifenyly) a biologické - viry, transposony (elementy schopné se přemísťovat z jednoho místa genomu na jiné) a teratogeny (faktory, které vyvolávají vznik vrozených vad, například nemoci matky, některé léky nebo alkohol). Zvláštním druhem mutace je chimérismus, kdy je bytost tvořena buňkami dvou jedinců, které splynuly v jeden celek. K tomu dojde snadno například při umělém oplodnění. "Chiméry" jsou siamská dvojčata. Nanismus neboli trpaslictví je poruchou tělesného růstu, kdy hypofýza produkuje nedostatek růstového hormonu. U obřích lidí (akromegaliků) je tomu přesně naopak.

 

Viz foto: Nejvyšší muž planety, Sultan Kosen (246,5 centimetrů), se setkal s nejmenším mužem na světě Che Pching-pchingem (73 centimetrů). (Foto tyden.cz)

 

X-man live

Lidé se odjakživa vysmívají tomu, kdo se od nich liší. Lidé, kteří přišli na svět s handicapem vzbuzovali až morbidní zájem a zvědavost. Odmítnutí, výsměch a zhnusení je doprovázelo každý den. Přesto většina z nich dokázala žít i normální život, který nakonec spojili i manželským svazkem s "normálním" jedincem. Lidé s abnormalitami byli oblíbenou atrakcí již ve středověku. Tento zájem přetrvával až do 19. století, poté došlo k obratu a vystupování takových lidí bylo bráno jako neetické a pohoršující. V roce 1921 floridský Nejvyšší soud zrušil zákon, který zakazoval „veřejné vystupování lidských zrůd“. Lidé, kteří prošli genetickou změnou se shodují v tom, že v cirkuse získají alespoň obdiv jako atrakce a jejich odlišnost je namístě. Kdyby zůstali na ulici, museli by asi pravděpodobně žebrat. Představuji vám pár jejich příběhů.

 

Sloní muž

Joseph Carey Merrick (1862-1890) se narodil v Anglii. Podle jména ho neznal nikdo, podle přezdívky "Sloní muž" asi úplně všichni. Postihla ho geneticky způsobená nevyléčitelná deformace. Kvůli svému odpudivému vzhledu žil většinu svého života v izolaci. I přesto, že byl symbolem ohyzdnosti, jeho přístup k životu, kdy nepropadal absolutnímu zoufalství, vzbuzoval úctu lidí hlavně ve vyšších anglických kruzích, včetně královské rodiny a samotné královny Viktorie.

 

 

První projevy nemoci se začali objevovat kolem tří let. Poté, co mu zemřela ve 12 letech matka, se jeho otec znovu oženil. Joseph od rodiny utekl kvůli ponižování a začal pracovat v dílně. Tam byl bohužel šikanován a týrán zaměstnavatelem a tak znovu utekl. Od roku 1884 se přidal ke komediantům a skončil u prestižních londýnských představení. Vystupoval v Music Hallu Toma Normana, který mu zaplatil operace a kontroverzně ho proslavil. Joseph zbohatl a měl poměr s tanečnicí. Poté následoval pád, protože vyšší autority rozhodli o tom, že je nevkusné, aby takoví lidé veřejně vystupovali. Následovalo rušení podobných exhibicí. Sloní muž zkusil štěstí v Evropě, podobné slávy však již nedosáhl a vrátil se zpět do Anglie. Trpěl chronickou bronchitidou a nakonec našel azyl v nemocnici u lékaře Fredericka Trevese. Tam dožil svůj život v osamocení, pouze párkrát pobyl na venkově. Věnoval se psaní poezie. Zemřel 11. dubna 1890 ve věku 27 let, kdy si ve spánku kvůli vysoké váze své hlavy zlomil vaz. Existují dohady i o případné sebevraždě nebo vzdoru a snaze být normální, věděl totiž, že ležet na zádech je pro něj životu nebezpečné. Dodnes je v Royal London Hospital výstava o jeho životě. Jeho osud inspiroval amerického režiséra Davida Lynche. Podle vzpomínek lékaře natočil v roce 1980 film "Sloní muž". Johna Merricka přesvědčivě zahrál John Hurt a jeho přítele Trevese ztvárnil Anthony Hopkins.

 

Tento muž byl duchaplný a inteligentní, ale všichni viděli hlavně to, že měl obrovskou a masitou hlavu, zdeformovaná ústa, kostěnný výrostek na čele, na obličeji rýhy, silnou šedou kůži s výrostky, zvětšenou nohu a zvětšenou paži, která končila rukou ve tvaru ploutve. Obecně se předpokládalo, že trpí formou elefantiázy, kdy dochází k ucpávání mízních cév a tím zvětšování částí těla. Po Merrickově smrti docházelo k novým výzkumům a objevům. Zvažují se dvě možnosti jeho diagnózy a to neurofibromatóza, což je genetická porucha, která způsobuje nekontrolovaný růst nervových buněk, takže se vyvíjejí pod kůží boule a nádory nebo Proteův syndrom, při kterém dochází u postiženého k abnormálnímu růstu kostí a měkkých tkání. Zajímavé je, že jeho matka trpěla panickou hrůzou ze slonů. Když údajně v těhotenství přecházela ulici, nešťastně se ocitla mezi průvodem slonů.

 

Autentická lebka Josepha Merricka

 

Velbloudí dívka

Ella Harper se narodila v Tenesee v roce 1837 s ortopedickou nemocí zvanou Genu recurvatum. Její kolena byla obráceně, než tomu normálně u člověka je. Tím, že preferovala chůzi po čtyřech, si vysloužila přezdívku Velbloudí dívka. Jak už to tak bývá, i jí tato porucha proslavila a vydělávala slušně na živobytí.

 

 

V roce 1886 vystupovala ve známém cirkuse Plate Circus Harrise Nickela. Kdekoli byl zrovna cirkus, psalo se o Elle v novinách. Kolovaly plakáty s její fotkou a na zadní straně byla její osobní zpověď: „Říká se mi „velbloudí dívka“, protože, jak můžete vidět na mém obrázku, mám obráceně ohnutá kolena. Poslední čtyři roky jsem cestovala s cirkusem a vydělávala si showbusinessem. Píše se rok 1886 a já bych chtěla tento business opustit a jít do školy. Chci zapadnout a dělat jinou práci." Toto byla o jejím životě poslední zpráva. Možná se jí tedy podařilo žít, tak jak sama nakonec chtěla.

 

Na videu můžete vidět příklad této nemoci v 21.století.

 

 

Čtyřnohá dívka z Texasu

Slečna Josephine Myrtle Corbin se narodila také v Tennesee a to v roce 1868. Trpěla nemocí zvanou Dipygus. Parazitovalo na ní její neoddělené jednovaječné dvojče. Měla dvě pánve s dvěmi reprodukčními orgány a dvě nohy navíc. Od pasu dolů měla tedy vše duplikované. Vyměšování a močení probíhalo v různou dobu, menstruace přicházela zároveň. Prostřední nohy byly slabé, ale dokázala s nimi hýbat. I když měla 4 nohy, plně funkční byla nakonec jen jedna. Díky této poruše se proslavila v různých show. V osobním životě byla šťastná, provdala se za doktora Clintona Bicknella, kterému porodila 5 dětí. Zemřela v 60-ti letech.

 

Schlitzie alias špendlíková hlavička

Tento muž se narodil v roce 1901 a záhy byl prodán vlastními rodiči do cirkusu. Trpěl totiž nemocí zvanou mikrocephalus, která mu způsobila malý mozek, lebku, vzrůst a bohužel i mentální retardaci. Schlitzie vlastně zůstal dítětem. Oblékal se jako holčička a nosil plínky, i přesto, že známí tvrdili, že to nepotřebuje. Publikum ho milovalo, vypadal velmi šťastně, měl rád pozornost, zpíval a tančil a tím dojímal. Po úmrtí majitele cirkusu skončil na psychiatrii, kde byl umístěn na přání dcery zesnulého. Poté, co přestal vystupovat, ho obtěžovali deprese. Nakonec ho objevil hltač nožů Bill Unks, který mu zařídil vystupování ve Freaks show. Tam zůstal vystupovat až do své smrti. Zemřel v roce 1971, dožil se tedy 70-ti let.

 

 

Malá mořská víla

Tělesné deformace se samozřejmě vyskytují i v našem století. Příkladem může být Milagros Cerron z Peru, která se narodila se srostlými nohami u sebe. Syndrom Sirenomelia se nazývá jako syndrom mořské panny. Většinu dětí s tímto syndromem matky potratí, v případě narození přežijí jen několik hodin. Milagros znamená v překladu "zázračná" a život si opravdu vybojovala. Doktor Louis Rubio ji 8. února 2005 operoval. Nožičky jí po 4 hodinách oddělil a pomocí silikonových implantátů jí vytvořil plně funkční končetiny. Bohužel jí doprovázejí zdravotní komplikace a čeká ji ještě několik operací, ale jinak se těší životu a chodí jako její vrstevnice. Tato vada postihne jednoho ze 60.000 až 100.000 lidí.

 

 

Jaké je to žít bez rukou?

Zkusili jste si někdy představit, jaké by to bylo být bez rukou, takže bez možnosti si něco ohmatat, někoho obejmout nebo bez nohou bez možnosti chodit, stát nebo tančit? Že to musí být hrozné? Že by jste takto žít nedokázali? Fyzicky zdeformovaní lidé jsou často obdařeni nějakým talentem, který jim umožňuje dosáhnout v životě úspěchů. Možná mají více životní síly...Tomy Jacobsen se narodil bez paží. Naučil se nohama nejenom jíst a oblékat, ale i hrát na klavír. Nakonec se z nej stal vynikající klavírista.

 

A bez rukou i nohou?

Posledním člověkem, kterého vám představím je australan Nicolas Vujicic , který se narodil v roce 1982 v Melbourne. Těhotenství jeho matky, zdravotní sestry, probíhalo naprosto normálně. Na svět však nakonec přišel bez končetin a to bez varování lékařů. Nikdy se nedozvěděli důvod této poruchy zvané fokomelie. Jedná se o vrozenou atrofickou vadu končetin. Nikdo v jejich rodině tímto nikdy netrpěl, ani jeho matka neužívala nic, co by mohlo plod ohrozit. Vše bylo zjištěno až při porodu. Sám Nick řekl, že je rád, že se na nic nepřišlo, protože by lékaři určitě doporučili potrat.

 

 

V dětství bojoval se samotou, výsměchem, depresemi a měl plno otázek. Aby se přiblížil svým spolužákům, v sedmi letech vyzkoušel elektronické ruce, které však byly těžké, omezovaly ho v pohybu a stejně nakonec pochopil, že se bude i nadále výrazně lišit od svých vrstevníků. Nenacházel smysl svého života a kolem deseti let koketoval s myšlenkou na sebevraždu. Našel novinový článek o muži, který také bojoval s handicapem a rozhodl se dále bojovat. Během toho, jak rostl, se naučil hodně dovedností a našel způsoby, jak zvládat běžné činnosti i bez končetin. Má vyvinutou část levého chodidla a to mu umožňuje držet předměty a rovnováhu. Naučil se psát na klávesnici, plave, surfuje, hraje golf nebo fotbal. Oporou mu byla rodina, víra v Boha a přátelé.

 

Když byl v sedmé třídě, byl zvolen zástupcem školy. Nakonec získal dva akademické tituly v oboru účetnictví a finančního plánování. Od devatenácti let si plní sen motivačního řečníka a se svým příběhem jezdí rozdávat naději po celém světě. V roce 2005 ho nominovali na cenu Mladý Australan roku (tj. prestižní ocenění, které dostávají mladí lidé za svoji výjimečnost a službu pro místní komunitu a pro celý národ, nebo za mimořádné osobní úspěchy). Poté se odstěhoval do Ameriky. V roce 2010 zavítal i do naší republiky. Jeho hlavní myšlenkou je, že je důležité mít vize a velké sny. Věří, že každá překážka, se kterou se v životě setkáme, má nějaký smysl a že jediné, co může ovlivnit naše rozhodnutí o tom, zda ji překonáme nebo ne, je náš postoj k ní. "The Butterfly circus" je krátkometrážní film z roku 2009, kde si zahrál jednu z hlavních rolí. Film získal ocenění na několika festivalech. V říjnu 2010 v USA vydal knihu "Život bez hranic". Letos v únoru se dokonce v Kalifornii oženil. Jako evangelik ( jeho otec byl pastor) si zachoval až do svatby své panictví. Předsedá mezinárodní neziskové organizaci a také řídí vlastní společnost Attitude Is Altitude, která se zabývá motivačními projevy. Svým humorem a houževnatostí motivuje Nick lidi po celém světě.

 

"Nic bych na sobě neměnil. Nevidím to jako handicap, ale jako dar. Mám radost, že mohu dát naději teenagerům, kteří chtějí spáchat sebevraždu. Vědí, že je chápu, prožil jsem to. Svět potřebuje naději."

 

Podívejte se na otevřenou zpověď a motivaci Nicka:

 

 

Vyšlo také na DeenaMedia.blogspot.cz jako Mutanti nejsou jen zlé zrůdy.

 

Další příspěvky autora: DeenaMedia

---

Články ve stejných kategoriích:

Zajímavosti   Zajímavá videa   Mutace