Upíři a vampýři - 2.část

Upíři a vampýři - 2.část

Přejdi na první část článku s názvem Upíři a vampýři!

Vampyrismem se ve středoevropském měřítku zevrubně zabýval již ve 20. letech tohoto století náš etnograf František Wollman, který výsledky svého výzkumu publikoval v Národopisném věstníku českoslovanském. Autor sám shromáždil stovku informací z období konce 16. až počátku 20. století, kdy se s těmito přežitky setkával ještě na některých místech jihovýchodní, východní a severovýchodní Evropy. Výsledky jeho práce nám tak dávají možnost interpretovat tuto značně rozšířenou pověru na období historicky starší. Z pozdějších badatelů to byla předně dr. Zdenka Kruphanzlová z Archeologického ústavu ČSAV v Praze, která této problematice v šedesátých letech věnovala tři zásadní studie. Dnes tedy můžeme říci, že "vampyrismus" je stará lidová pověra, podle které se vrací mrtvý z hrobu, aby pozůstalým nebo lidem z okolí škodil na životě nebo majetku. Tato pověra má počátky již v dávném pravěku a vznikla z animistických představ v myslích tehdejších lidí, tedy z víry v existenci nadpřirozených sil oživujících neživé a byla úzce spjata se strachem z mrtvých. Jak známo, v dřívějších dobách, při nižším stupni rozvoje společnosti a myšlení, si řadu jevů vyskytujících se v životním prostředí nedovedli tehdejší lidé logicky vysvětlit.

Kdo je nebo není upír? Za vším byl strach

Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy. Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků. Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin: Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu. Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob. Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku. Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidé už i za živa. Víme, že křesťanství do Čech začíná pronikat již od poloviny 9. století a že roku 845 přijalo křest čtrnáct českých knížat na dvoře východofranckého krále Ludvíka Němce v Řezně. V druhé polovině stejného století přicházejí byzantští misionáři Cyril a Metoděj a šíří slovanskou liturgii. Křesťanství se postupně upevňovalo a v roce 973 získává své pevné místo založením pražského biskupství.

Na základě hodnocení všech historických souvislostí můžeme dnes říci, že již ve třicátých letech 11. století byl venkov církevně organizován, což se projevovalo i tím, že křesťané byli pohřbíváni na místech k tomu určených (hřbitovech). Přesto pohanské tradice do určité míry, především asi na místech odtržených od rušného života, dále přetrvávaly. Proto se ještě v 11. století setkáváme s dekrety vydávanými při různých shromážděních kléru a velmožů, které ukládaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit, neboť, jak zapsal Kosmas: "mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští". To asi vedlo roku 1039 knížete Břetislava I. k vydání dekretu, kterým stanovil "zvláštní řád správy životní", týkající se zejména některých zbytků pohanských zvyků v Čechách, a ukládá svému hrdelnímu správci řádně potrestat velkými peněžitými tresty ty, kdo by mrtvé pochovávali v hájích nebo na polích. Jak se zdá, vypudit pohanské zvyky z myslí prostých lidí nebylo jednoduché. Na některých místech se konaly dál tajné obřady, jež měly uspokojit duchy a ochránit jejich služebníky před pomstou a hněvem. To vedlo Břetislava II. v roce 1092 k vydání dalšího nařízení, kterým nakazoval čaroděje, kouzelníky a hadače vypudit z objemu svého království, rovněž háje neb stromy, které na mnohých místech ctil sprostý lid, vymýtit a spálit ohněm" a dále zakazoval konání mnohých pověrečných obyčejů. To, co se v počátcích křesťanství tvrdě trestalo, bylo pak bohužel v 16. a hlavně v 17. století, jak vypovídají soudní akta, některými církevními hodnostáři zneužíváno. Křesťanská pohřebiště se od 10. století vyznačují hroby v pravidelných řadách kladených za sebou a bez jakékoliv diferenciace. Zemřelí jedinci byli pochováni v natažené poloze naznak, s rukama podél těla, hlavou k západu, někdy s mírnou odchylkou v orientaci podle ročního období. Na těchto pohřebištích se občas setkáváme s několika málo hroby, a to buď v jejich okrajové části, ale někdy i přímo mezi ostatními hroby, které se odlišují zvláštním uložením těla mrtvého. To je důvod, proč jsou pokládány za ostatky upírů.

Upíři a obrana proti nim

Protivampyrické obranné prostředky, které známe jak z etnografických, tak i z archeologických výzkumů, se na slovanských pohřebištích projevují několika způsoby. Víme, že k protivampyrickým obranným prostředkům docházelo ve dvou obdobích - stupních.

Znakem prvého stupně, který byl proveden krátce po smrti jedince, je předně nerituální způsob uložení, a to na levém nebo pravém boku, případně uložení na břiše nebo v jiné orientaci tak, aby neviděl na východ slunce. Dále se protivampyrismus projevuje v nepravidelnosti uložení horních i dolních končetin, někdy doprovázené svázáním, s ucpáváním úst, zatížením kameny, probitím kůlem nebo kůlem vraženým vedle těla (magický význam), přibitím hřeby k dřevěné desce, opálením apod. Samozřejmým doprovodným protivampyrickým prvkem byly různé, avšak archeologicky nezjistitelné byliny a koření.

Ve druhém stupni, to znamená po nějakém čase od pohřbení, dochází ke znovuotevření hrobu s cílem účinnějšího zásahu na mrtvém. Ten se projevuje opět několika způsoby, z nichž známe oddělování případně vyjmutí nebo přemístění hlavy na jiné místo. Takovýto zásah lze také sledovat na celých, nebo částech dolních i horních končetin, případně i na jiných částech těla. Sem patří i probití kůlem, pokud nebylo provedeno hned při pohřbení.

Zde se však musí dbát na rozlišení zásahu do hrobu z protivampyrických, nebo z jiných důvodů. K druhotnému otevření hrobů totiž mohlo dojít například při jejich vykrádání, jež je od pravěku častým jevem na řadě našich i zahraničních lokalit. V neposlední době docházelo k otevírání a porušování hrobů pro různá kouzla, kvůli kterým byly z hrobů vyjímány hlavně lebky.

Přejdi na další část článku s názvem Upíři a vampýři!

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Z domova   Záhady   Vampýři   Upíři