Henri Charriere alias Motýlek

Henri Charriere alias Motýlek

narozen 16. listopadu 1906 ve Francii - zemřel 29. července 1973 v Madridu (vrah spisovatel - doživotní trest)



Na obr. č.1 vlevo: Henri Charriere

Vrah a galejník Henri Charrier, ve zločineckém prostředí zvaný "Motýlek" během dvou měsíců roku 1967 ve venezuelském Caracasu hustě popsal obyčejnou tužkou 13 školních sešitů, ve kterých vylíčil "své" zážitky a "svých" deset pokusů o útěk z trestaneckých kolonií na Ďábelských ostrovech, kam byl jako "nevinně" odsouzený z rodné Francie deportován. Svůj rukopis pak nabídl několika francouzským nakladatelům. Teprve dvanáctý - pařížský Robert Laffont - jeho rukopis přijal a v roce 1969 vydal pod názvem "Motýlek" s podtitulkem "autobiografický román o nezničitelné touze po svobodě."

Kniha se okamžitě stala bestsellerem s několika rekordy. Během necelého roku byla ve Francii vydána devětkrát. Za stejnou dobu byla přeložena do stejného počtu jazyků. Jen za první rok se prodalo na 10 milionů výtisků. Krátce po uvedení knihy na trh, spatřil světlo světa i její filmový přepis s herci Steeve Mc Queenem v roli Motýlka a Dustinem Hoffmanem v roli padělatele Louise Degase. Film shlédlo dalších několik milionů diváků. Henri Charriere sám ze sebe udělal celosvětového hrdinu.

Román získal Motýlkovi nejen slávu, ale i značné jmění, které se odhadovalo na jednu miliardu starých franků. Na zvláštních tiskových konferencích i v rozhovorech pro tisk, rozhlas a televizi se "zpolitizoval" a začal se vyjadřovat i k tehdejším problémům Francie. Doporučoval a radil jak odstranit nezaměstnanost, jak řídit hospodářskou politiku státu, doporučoval změnu zákonů a vyjadřoval se i ke společenským aférám. Dokonce přednášel i na sympoziu kriminologů na právnické fakultě pařížské univerzity na téma "Jak zařadit odsouzence do normálního života". Popularitou získal i nové přátele, mezi něž patřili spisovatelé Francois Mauriac, Simone de Beauvoriová, herečky Brigitte Bardotová a Claudie Cardinálová i tehdejší kanadský premiér Trudeau.

Ke své přezdívce přišel Cherrier v roce 1925. Ve svých devatenácti letech se z existenčních důvodů dobrovolně přihlásil k francouzskému loďstvu. Krátce nato však přišel do konfliktu se svým nadřízeným a byl převelen k trestní rotě. Tam si nechal na prsa vytetovat motýla. Z námořnictva byl pro zdravotní neschopnost propuštěn. Úmyslně si totiž rozdrtil palec levé ruky, který mu musel být amputován. Za tento úraz dokonce pobíral zdravotní rentu...

Za každou slávou se plíží, kromě závisti, i nedůvěra a tak se jeho "život a dílo" stalo terčem pozornosti novinářů. Ti začali vyhledávat dosud žijící svědky, pátrali v archívech a podnikali výpravy na Ďábelské ostrovy. Dokonce provedli i rekonstrukci jeho 30 km útěku v mořských vlnách. Ve světle faktů se z legendy "Motýlek" stává docela obyčejný příběh muže, který se vlastní vinou dostal mimo zákon. Za to byl - podle tehdejších zvyklostí - tvrdě potrestán. Není bez zajímavosti, že mohl Paříž navštívit pouze na několik hodin po předchozím souhlasu pařížské policejní prefektury. Zákon totiž stanovil, že kdo se dopustil na území Paříže vraždy, nesměl se na jejím území zdržovat. Přestože se obhájci snažili o výjimku z tohoto zákona pro Charriera, do konce života ji nedostal.


 
Obr. 2: Pařížský Justiční palác (1925)

Na lavici obžalovaných pařížského porotního soudu zasedl Henri Charrier 26. října 1931 ve svých 25 letech. Obžaloba jej vinila z vraždy Jeana Legranda, známého pod přezdívkou "Malý Roland". Oba - vrah i oběť - se navzájem znali, patřili k pařížskému podsvětí a působili na náměstí Pigalle. Každý se však živil na svou vlastní pěst jako kuplíř a příležitostný zloděj. Charrier se navíc pokoušel o kasařinu. Stejně jako vyšetřujícímu soudci, tak i před soudem tvrdil, že je nevinen. Byl však usvědčován jistým Fredem Goldsteinem. Ten před soudem odpřísáhl, že v den vraždy potkal "Motýlka", který ho poslal do nemocnice, aby zjistil, v jakém stavu se nachází postřelený Legrand, kterého prý "sejmul". V případě, že by žil, měl mu vzkázat, aby nemluvil...

 
Obr. 3: Zatýkání zločinců v pařížských ulicích (1930)

Policejní inspektor Mayzaud, který bezprostředně po události případ vyšetřoval, před soudem uvedl, že postřelený Legrand v nemocnici těsně před svou smrtí označil "Motýlka" za svého vraha. Byl znám i motiv vraždy. Legrand totiž začal v podsvětí šířit informaci, že "Motýlek" je "mouchards" - policejní práskač. Dosvědčuje to písemná zpráva jiného policejního inspektora Mazillira datovaná dnem 11. dubna 1930 (téměř rok před spáchanou vraždou), ve které je psáno: " Pan Henri Cherrier, řečený Motýlek, mi prokázal četné služby a svými informacemi mi umožnil provést četná zatčení..." Zpráva se našla až po mnoha letech v jiném soudním spisu.

Rozsudek nad Henrim Cherrierem byl vynesen ještě téhož dne v pozdních večerních hodinách a zněl na doživotní trest nucených prací s deportací do Francouzské Guayany. Proti rozsudku se "nevinný" Cherrier tehdy ani neodvolal...



Obr. 4: Vězeňská kolonie na pobřeží Guayany


Francouzská Guayana je rozložena mezi Brazílií a Holandskou Guayanou (dnešním Surinamem). "Zemí zločinců" se tato francouzská kolonie stala v květnu 1854, kdy u jejího břehu přistála první loď s "nebezpečným nákladem" 360 trestanců - galejníků a 240 vyhnanců, hlídaných 30 dozorci. Do roku 1938, kdy francouzský parlament deportace zakázal, bylo do Guayny dopraveno na 70.000 vrahů, lupičů, padělatelů, podvodníků a zlodějů. Mezi nimi byla také celá řada politických delikventů.

Na území Guayany bylo postupně zřízeno několik trestaneckých kolonií, kde deportovaní zločinci pracovali v nesnesitelných přírodních podmínkách a v okovech na těžbě dřeva. Krutost dozorců, tropické nemoci a těžká, vysilující práce s nedostatečnou stravou učinily z Guayany jeden z nejtěžších kriminálů pod sluncem. Smrt trestance tu byla téměř dennodenní skutečností.



Obr. 5: Příchod nových galejníků


Zvláštní význam měly tři ostrovy vzdálené 3O kilometrů od Guayanské pevniny. Byly určené pro několikrát trestané a nenapravitelné zločince, vězně odsouzené k doživotí a také pro vězně, kteří se na pevnině pokusili o útěk. V roce 1925 byla v Guayaně provedena vězeňská reforma. Galejníci byli zbaveni okovů na rukou i nohou, na noc již nebyly poutáni k sobě a každý trestanec měl nárok na své vlastní lůžko. Zde prožil "Motýlek" deset let svého života. Měl však mnohem lepší podmínky k životu než jeho předchůdci. Mohl se po ostrovech volně pohybovat a dokonce lovit ryby.

Nikdy však ze žádného ostrova neuprchl. V březnu 1943 byl za své vzorné chování jako čistič stok a zdatný zahradník převezen z Ďábelských ostrovů na pevninu. Nejprve do Cayenne, hlavního města Guayany a pak do lesního tábora Cascade, kde se opět mohl volně pohybovat. Odtud v roce 1944 spíše po pevnině odešel, než uprchl do Venezuely, stejně jako desítky jiných před ním. Ve Venezuele se živil jako důlní hasič, zlatokop, pomocník v garáži, pokoutný lékař, zubař, správce hotelu, hledal naftu, lovil a prodával krevety. Naposledy - než vzal tužku do ruky - byl majitelem hostince a prodejny s gramofonovými deskami.

"Kniha báchorek" - jak ji nazval jiný trestanec a souputník "Motýlka" - není ničím jiným, než soupisem různých, často velmi přibarvených událostí a historek, prožitých různými lidmi. Na úkor jiných osudů a lidských tragédií udělal "Motýlek" sám ze sebe spravedlivého, všemi respektovaného a obávaného galejníka nevinně odsouzeného k doživotní deportaci...



Obr. 6: Kapitán Alfred Dreyfus


Skutečné peklo Ďábelských ostrovů si prožil Alfred Dreyfus. Tento kapitán francouzského generálního štábu (původem Žid) byl ve zmanipulovaném protišpionážním procesu prokazatelně nevinně odsouzen k doživotní deportaci. Jeho dozorci mu navíc - jako zrádci Francie - svévolně zostřovali vězeňský režim. V roce 1899, po čtyřech letech pobytu na Ďábelském ostrově byl znovu odsouzen, ale v zápětí amnestován francouzským prezidentem a o sedm let později plně rehabilitován.

Celých 50 let, z toho 22 let v okovech protrpěl na Ďábelských ostrovech Theodor Rousell. Do Francie se vrátil v roce 1954, kdy byly galeje v Guayaně po 100 letech zrušeny. A pro úplnost. Vůbec první útěk z ostrovů, obklopených žraloky se zdařil po roce pobytu padělateli Gérardu de Gateboursemu již v roce 1864.



Obr. 7: Alexandr Jacob - předloha Arsena Lupina


Celkem 17 krát se o útěk pokusil Alexandr Jacob, odsouzený v roce 1905 jako tehdejší "král zlodějů". Nikdy se mu útěk nezdařil. Za své pokusy byl potrestán samovazbou v délce téměř devíti let ("Motýlek" jen 3 roky a 7 měsíců). Navíc strávil 20 let v okovech. Spisovatel Maurice Leblanc inspirován lupičskou kariérou Alexandra Jacoba vytvořil další světoznámou legendu - "sympatického dobrodruha, okouzlujícího lupiče, gentlemana, mistra převleků i výborného sportovce" - Arsena Lupina. Na rozdíl od "Motýlka" i "Arsena Lupina" po celý život nešťastný Alexandr Jacob v roce 1954 pozval všechny děti z ulice do cukrárny a zaplatil za ně útratu. O pár minut později pak spáchal sebevraždu.

Charrier jako skutečný galejník, potrestaný sice tvrdým, ale v tehdejší době zcela běžným trestem určitě prožil na Ďábelských ostrovech nejhorší chvíle svého života. Zásluhou své "knihy legend" však prožil i čtyři roky ve slávě a bohatství. Zemřel v létě 1973 - v době, kdy jeho sláva začala povážlivě blednou.

Zdařilým příkladem mystifikace je i údaj z Guinnessovy knihy rekordů, ve které se uvádí, že se z Guayany vrátilo "ztěží 2.000 bývalých vězňů z celkového počtu 70.000 deportovaných osob". K tomu, aby byl údaj pravdivý je nutné k číslu 2.000 přidat pouhou jednu nulu...

Zdroj: dooffy.com

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Vrah   Motýlek   Henri Charriere   Galeje   útěk z vězení   Rukopis   Ze zahraničí