Stará posvátná místa

 

Stará posvátná místa

Miliony Evropanů se už po generace odklánějí od křesťanských církví. Lidé neukotvení v tradičním náboženství často propadají etickému chaosu, materialismu někdy i psychickým poruchám. Někteří z toho hledají cestu tím, že vyrazí na vlastní pěst na cestu za novou spiritualitou.

 

Hleďte si svých tradic!

„Vy máte přece svoji víru, spíše byste měli navázat na své vlastní tradice.“ Tuto námitku můžeme nezřídka slyšet, když se setkáme s Tibeťany nebo Číňany také s šamany z celého světa. Naposledy jsem to slyšel od dalajlámy. „To se hezky řekne, milý dalajlámo,“ napadlo mne hned. „Ale ty asi nevíš, že my nejstarší tradice už nemáme.“ Jak se máme dostat k předkřesťanským kořenům, když trpíme téměř absolutní ztrátou paměti? Křesťanství nás téměř dokonale odpojilo od staré spirituality. A pokud Čech odmítne křesťanství, je ve svém duchovním hledání dost ztracený. V dnešním Česku není neobvyklé, že i křesťané se zabývají buddhismem nebo šamanismem.

 

Zmíněná námitka nejvyššího lámy byla u zrodu následujícího článku. My obyvatelé Česka nemáme prastaré spirituální literární texty jako Indové, Číňané nebo Tibeťané, nemáme ani nepřerušenou tradici šamanismu. Vaříme trošku z vody. Nejen dalajláma se diví, ale např. některé americké domorodé kmeny považují napodobování jejich rituálů za jakýsi druh krádeže.

 

Domácí tradice – co je to?

A teď, babo, raď. Co má dělat chudák Čech, když upřímně hledá na své spirituální cestě láskyplný vztah k zemi, k přírodě, k jejím duchům, k tomu, čemu říkají Siouxové Wakan Tanka - Velké Tajemství - a když žádné předkřesťanské tradice ve střední Evropě už prakticky neexistují? O domácích tradicích je toho poměrně málo známo, i když církevní kronikář Kosmas v 12. století ještě píše o uctívání „bůžků“, posvátných hájů, víl a podobně. Jenomže pár století po Kosmovi už asi raději nikdo nic „pohansky“ neuctíval, aby neskončil špatně. Kulturní paměť sahající k původnímu spirituálnímu vědomí pomalu, ale jistě mizela.

 

Jenomže právě obeznámení se s dávnými rituály je cestou k pochopení našich předků, jejich prastaré spirituality i k pochopení země, ve které žijeme. Do tohoto vědění patří nejen pradávná tradice starých Slovanů, ale také kultura národů, které obývaly naše území před nimi – Germánů a Keltů i starších obyvatel. Jejich hroby zde stále leží a v určitém smyslu jsou zde stále přítomni. A toto spojení moderní člověk postrádá. Proč by jinak tolik žen a mužů dnes bralo do ruky šamanské bubny, uctívalo kameny, zemi, oheň, slunce i Měsíc, navštěvovali posvátná místa a menhiry, hledali ztracenou moudrost indiánů, šamanů i jogínů, objímali stromy a povídali si se skalami?

 

O lidech doby bronzové žijících na našem území toho moc nevíme. Jsme zřejmě příbuzní s lidmi únětické kultury i lidmi, kteří vyráběli šňůrovou keramiku. Lidé střední Evropy jsou pěkná směska se záhadnými kořeny... Kdo žil v Čechách v době bronzové? >>>

 

Litevci – aboriginci Evropy?

O tom, jak to bylo i u nás, se můžeme hodně dozvědět od národů, které netrpí takovou ztrátou paměti, například od malého baltského národa Litevců. Litevský archeolog Vykintas Vaitkevičius vydal odbornou knížku s názvem „Studies into Balts´ Sacred Places“. Výčet míst je přehledný, vyčerpávající a faktografický. Ze spisu je patrné, že v Pobaltí napojení na předkřesťanskou spiritualitu a tradice nebyla tak drasticky přerušeno jako ve střední Evropě a může být pro nás zajímavým obohacením. V tomto článku najdete stručný přehled kultovních míst na základě tohoto pramene.

 

Litevský folklór | Foto: Juliux Wikipedia

 

Proč právě Litva? V raném středověku jí pomáhalo uniknout přímé dobyvatelské agresi křesťanských sousedů výhodné geografické postavení země. Křesťanství Litevci převzít museli, ale udělali to jako jedni z posledních Evropanů až ve 14. století! Kulturní paměť se jim zřejmě podařilo udržet delší dobu i proto, že Litevci jsou domorodci – své teritorium obývají od mladší doby kamenné! Mohli bychom jim říkat „aboriginci Evropy“. Samozřejmě během posledních tisíců let se jejich obyvatelé mísili hlavně s Němci, Seveřany či Slovany, kteří se usadili v jejich sousedství. Můžeme se nicméně domnívat, že Baltové jsou více propojení se svou zemí než naši předkové – Slované, kteří přišli do českých zemí až v 6. století n. l. Něco bylo bezpochyby i v Litvě zapomenuto něco převzato, ale významné jádro v lidových pověstech a v místní tradici přežilo až do doby historické.

 

Posvátná místa

Následuje seznam posvátných míst, kterým Litevci říkají „alka“, „olka“ nebo „elka“. Byl to opravdu pestrý, magický svět.

 

Posvátné vrchy

Posvátné hory jsou v Litvě obvykle nepříliš nápadné vrchy a vršky, my bychom řekli, že to jsou kopce. V jejich blízkosti bývají jiná uctívaná místa jako jezera, bažiny, řeky nebo prameny. Na těchto kopcích se zřejmě shromažďovali lidé k oslavám. Někdy byl vrchol ohrazený. Křesťané zde později stavěli kaple. Na kopcích se obětovalo v ohni. Na jednom kopci žila podle legendy celý život panna jménem Aglona, která tam udržovala stálý oheň. Když zestárla, upálila se sama na pohřební hranici během jednoho svátku. Posvátné vrchy byly podle historiků uctívány mezi 5. až 14. stoletím n. l. Někdy se u těchto míst používalo slovo „svatý“, odborníci dávají přednost termínu „kultovní“.

 

Boží vrchy (Dievas)

Tyto vršky mají v názvu slovo bůh - dievas, jsou obvykle malé, okrouhlé o průměru asi 20 metrů a byly považovány za místa, kde byl některý bůh uctíván nebo se tam zjevoval. Vrchy hromu (Perkunas) mívají rozměry 60 x 80 metrů. Neví se o nich nic, než že byly uctívány. Vrchy Jitřenky (Aušriné). V jejich blízkosti se někde nacházejí hřbitovy ještě z předkřesťanské doby nebo posvátné duby. Lidé se sem chodili modlit k Jitřence a přinášeli jí oběti. Když se začínalo ráno objevovat světlo této hvězdy, bylo to chápáno jako boží požehnání. Vrchy Slunce (Saulé). Na některých takových kopcích byly nalezeny poklady z 9. až 11. století. U jednoho z nich se nacházelo pole s názvem Boží zahrada, dále Čertovo jezero a Čertův kámen. Lidé sem chodili slavit svatojánskou noc. Podle těchto vrchů se odhadovalo, jaká bude úroda a počasí, také zde Litevci slavili letní slunovrat.

 

Vrchy Kupolé

Slavil se zde svátek Kupolé podobný svátku svatého Jana. Ještě ve 20. století sem někdy místní lidé chodili oslavovat svátek Pentecosta nebo sv. Jana. V některých místech, kde byly legendy dávno zapomenuty, se mluvilo o tom, že se na těchto kopcích shromažďovali čerti (démoni) - vypadali jako hezcí muži, ale když s nimi ženy tančily, všimly si, že nemají nosní dírky a na nohách mají kopyta. Tancům se říkalo „kupoles“. Na čarodějných horách (Šatrija) se oslavoval slunovrat a prý zde tančily čarodějnice. Vrchy dívek a žen (Mergakalniai a Bobkalniai) - merga znamená dívka a boba žena, pana - děvče a nuotaka je nevěsta. Tato slova se vyskytují v názvech desítek vrchů. Předpokládá se, že tato místa byla spojena s iniciačními obřady mladých dívek. Ale chodily tam i vdané ženy například oplakávat smrt svých mužů nebo se ukrýt. Dívčí kopce byly spojovány s čarodějnicemi a jejich tancem a zpěvem. V Litvě existovaly také Hory chlapců a Hory mužů, ale těch je známo jen několik, zatímco u opačného pohlaví je to asi 160 kopců. Hory tance – Dijokalnis byly spojovány s dospíváním dívek ve věku 13-14 let. Dívčí hory znají také sousední Bělorusové.

 

Mýtický vztah mezi horami a ženami bývá někdy odvozován od uctívání bohyně Nerthus. Ta symbolizovala matku Zemi a byla to bohyně plodnosti, kterou uctívaly i některé germánské kmeny. Byla spojována s posvátným hájem a měla pečovat o osudy lidí. Během oslav Nerthy se nebojovalo. Bohyně byla při oslavách zahalena rouškou – nikdo jí nesměl vidět do tváře.

 

Vrchy hrdinů

Podle tradice zde byli pohřbeni slavní lidé nebo hrdinové. Nebyli to nutně muži, například Hora Birute je spojována s bohyní Birute a ve středověku byla opevněna. Současně zde bylo kultovní místo. Systém sloupů byl využíván k určení zimního a letního slunovratu. Kruhové stavby na kopcích a horách byly charakteristické pro kmeny Východních Baltů v období od 1. tisíciletí do 1. tisíciletí n. l. Tato místa jsou spojována s uctíváním božstev. V Česku se kruhové kultovní stavby vyskytují také: jsou to neolitické rondely – většinou jsou považovány za kultovní stavby související se slunovratem.

 

Doliny

Doliny bývaly spojovány s čerty, vílami i čarodějnicemi. I malé jeskyně byly uctívány. Jedné z nich se říkalo Čertův hrad. Do jeskyní se házely drobné mince a jiné obětiny. O některých jeskyních, kde tekla voda, se říkalo, že tam pramení „živá voda“ a o svátcích se do nich lidé chodili mýt, koupat a modlit.

 

Pole a louky

Asi stovka polí a luk měla různá posvátná jména. Na těchto „božích zahradách“ se během oslav sbíraly bylinky. Někdy byly tyto menší plochy obehnány plotem a byly tabu - smělo se na ně vstupovat jen kvůli obětování. Podle pověstí se někdy na těchto místech lidé setkávali během oslav, přinesli pivo a jídlo pro sebe i pro své sousedy. Lesy a háje. V posvátných hájích se nesmělo lovit, lidé je pokládali za sídlo bohů. Některé lesy byly opravdu rozsáhlé – až tisíc hektarů, ale jiné jen malé o rozloze kolem pěti hektarů. Lidé zde obětovali na svatém ohni, někdy pálili obilí, ale také spalovali zvířata, berany a voly. Byla zde také spalována těla mrtvých lidí.

 

Posvátné stromy

Není přesně známo, jaké stromy v uctívaných lesích rostly, ale předpokládá se, že duby. Dub byl uctíván, protože byl spojován s bohem Hromovládcem (Perkunas). Uctívány ale byly také břízy, borovice, jasany nebo borovice. Duby byly spojovány s pohanstvím ještě ve 20. století. Je známo, že v 16. století na Litvě obyčejní lidé uctívali duby a lípy jako božstva, obětovali dobytek veřejně i doma. Bohu Hromovládci se u starých dubů obětovalo ve skupinách. Když byla slavnost oslavy jasanu, šli ještě v 19. století lidé místo kostela na tyto oslavy, kde se tančilo a lidé obětovali všechno možné, i peníze a vejce. Litevci uctívali léčivou lípu, která je v Čechách považována za symbol slovanství. Je z toho patrné, že tento respekt ke stromům staré národy spojoval a pochází pravděpodobně z doby kamenné. Lípa byla spojována s bohyní Laimou (osud, zrození dítěte). Borovici lidé uctívali kvůli štěstí a zdraví. Kůra se používala k magickým účelům. Věčně zelené borovice byly spojovány se smrtí, pokáním a posmrtným životem duší.

 

Posvátné kameny

Posvátné kameny byly důležité, ale ani historické prameny o nich mnoho nevědí. Pro uctívání byl důležitý nejen tvar nebo místo, kde se kámen nacházel, ale také zabarvení - mytologický význam lidé přikládali zejména bílé, šedé, černé a červené nebo modré barvě. Když kámen tvarově něco připomínal (zvíře, židle, stůl, pluh, truhla apod.) většinou ho lidé opředli vhodnou pověstí. Někdy se u kamene stala nějaká významná událost (vražda) a ta s ním potom byla spojována. Kameny ve tvaru stolu byly spojovány s vílami, čerty, vojáky nebo s králi (kteří na nich stolovali). Někdy se jím říká „boží stůl“ a obětovalo se na nich. Židle – o těch se vypráví, že si na ně nějaká mýtická osoba nebo bytost na chvíli sedla (čarodějnice, víla, čert, Paní, královna, král). Lože patřilo také vílám, ale někdy jen zajíci nebo medvědovi. Menhiry (vysoké kameny) byly podle tradice prokletí nebo bezbožní lidé proměnění v kámen. Jejich vznik je datován do 11. století n. l. a později, nejde tedy o klasické megalitické menhiry. Poblíž vysokých kamenů bývaly hřbitovy. Tyto menhiry se nacházejí i v Bělorusku a v bývalém Prusku. Někdy mají antropomorfické nebo zoomorfické rysy. Že se pověsti o zakletých lidech tradovaly i v Čechách dokládá například Kamenný pastýř u obce Klobuky na Kladensku. Pokud měl kámen na sobě tvar připomínající lidské chodidlo, býval spojený s místní pověstí.

 

Někdy jsou kameny označeny lidmi. Často se vyskytují kameny se značkami poháru (cup-marked stone). Tento typ značek se vyskytuje v celé Evropě, v Litvě v blízkosti vody. Kruhový tvar děr mívá šířku 3-6 centimetrů a hloubku asi 1 cm. Lidové pověsti je spojují často s čerty nebo s Pannou Marií, která si na ně klekla. Byly jim připisovány léčivé vlastnosti. Dále se v Litvě nacházejí kameny, v nichž jsou uměle vyhloubeny prohlubeniny nebo válcovité kameny připomínající studně. U těchto kamenů byly nalezeny zbytky starých ohnišť i zlomky keramiky. Mísy zřejmě sloužily k uchování vody. Předpokládá se, že šlo o kultovní místa. Některé uměle vytvořené otvory mají různý tvar. Bývají poblíž domů nebo v místech, kde se choval dobytek.

 

Kameny s otisky misek pocházejí z pozdního neolitu nebo z bronzové doby. Historici tvrdí, že na nich byly leštěny kamenné sekery. O některých kamenech se říkalo, že spadly z nebe, jiné byly spojovány s podsvětím. O jednom kameni existuje místní legenda, že na něm sedával záhadný starý muž, který půjčoval peníze. Někdy tam sedával čert a šil červené boty. Vílí kameny mají prohlubeninu, která připomíná lůžko.

 

Posvátné vody

Litevci uctívali řeky a obětovali bohům řek ovoce, ale také zvířata, prase nebo kozy. Věřili, že jim potom bude příznivě nakloněn osud a jejich stáda a pole budou prospívat. Stejně tak uctívali jezera i prameny. Věřili, že každé vodstvo má své majitele, které si představovali jako staré muže. Když se někdo utopil, mohl za to tento starý muž. V těchto vodách se zdržovali také víly, králové ryb, pastýři ryb nebo vodní hadi. Voda poskytovala zdraví, krásu, plodnost, úrodu, vědění i štěstí.

 

Jezera a bažiny

Místní pověsti někdy říkaly, že na místě posvátných jezer stál kostel nebo že se v něm utopil kněz či zmizela loď plná zlata. Někde se udržovaly pověry, že jezero nezamrzne, dokud nedostane oběť nebo že se musí obětovat, protože se v něm někdo utopil.

 

Jezera a řeky mrtvých duší (Vélé)

Také o těchto jezerech se říkalo, že v něm zmizel kostel nebo se ponořila hora. Vyprávělo se, že v neděli v poledne zde je slyšet kostelní zvony. Bažiny bývaly spojovány s mýtickými bytostmi – vílami, čerty a čarodějnicemi. Říkalo se, že jsou to začarovaná jezera. Existovala bažina, které se říkalo Královnina. Bažiny bývaly také spojovány s královskými poklady, které zde byly obětovány. A to oprávněně, protože některé byly nalezeny, když se bažiny vysoušely – například válečná zbroj nebo šperky. Je doloženo, že v západní Evropě (Švédsko, Dánsko, Německo) se do bažin obětovávala válečná výzbroj.

 

Posvátné řeky

Posvátných řek bylo několik desítek. Také o nich se říkalo, že si žádají oběti, když se v nich někdo utopil. Na sv. Eliáše se obětovaly ovce, voly nebo jejich části. Některá míst řek se jmenovala Boží mísa, Čertova mísa nebo Svatá voda. Hluboká voda se nazývala Hlubina čarodějnice (Raganines). Ragana znamená čarodějnice. Posvátné ostrovy mívají rozlohu půl hektaru až jeden hektar. Některé tyto ostrovy nebo poloostrovy mají svůj význam zaznamenán už v názvu - Dieavaalkis (Boží alka). Kultovní místa na nich existovala již ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. Za posvátné považovali Litevci také pobřežní ostrůvky řek, jezer i moří – stejně je to v celé oblasti Baltického moře.

 

Prameny

Když vodní pramen „běžel proti Slunci“ (ze západu na východ) byl považován za léčivý. Litevci o pramenech říkali, že jsou to oči nebo slzy a že léčí oči. Někdy měly prameny podle pověstí zázračnou moc oživovat mrtvé.

 

Spojnice mezi posvátnými místy

Mýtický význam míst byl spojován s baltskými bohy a bohyněmi: Saulé (Slunce), Aušriné (Jitřenka), Perkunas (Hrom), Laima (bohyně osudu, štěstí a narození dětí), Laumé (víla) a čarodějnice Ragana a jiní. Zajímavé je, že dávné národy rády kladly vedle sebe dualitní protiklady; sousedící hory, jezera nebo kameny byly často zasvěcené mužskému i ženskému principu (Bůh-bohyně nebo kohout-slepice), někdy tu byla protikladnost „morální“ – bůh-ďábel nebo andělé a čerti. Občas alka tvořily trojice, například „hora-jeskyně-kámen“ nebo tři kopce. Posvátná místa bývala někde spojená písněmi i pověstmi, ale také reálnými cestami, které vedly lidi nebo duše k uctívaným místům. V Čechách existuje paralela například v záhadné Čertově brázdě. Ta vede od Sázavy z místa Černé Budy k Chotouni a dále k brodu přes Labe u Nymburka. Někdy se jí říká „pravěká dálnice“. Také litevské mýtické cesty měly rituální účel, napovídají to jejich názvy (Hromová cesta, Svatá cesta), někdy mířily k pohřebištím. V této souvislosti můžeme zmínit pravěkou cestu od anglického monumentu Stonehenge, která směřuje k řece Avon, kam byl zřejmě rituálně odnášen popel mrtvých.

 

Archeologové poprvé prozkoumali, co je pod silnicí, které vede kolem Stonehenge. Spojnice mezi pravěkou cestou a Stonehenge ležící na ose slunovratu je přírodního původu. Původní význam Stonehenge je stále nejasný... Profesor zpochybňuje založení Stonehenge jako astronomické observatoře >>>

 

Závěrem

Nemusíme si myslet, že Litevci měli nějak podstatně odlišné vnímání přírody a spirituálního světa než naši předkové v době před christianizací. Předkové indoevropských národů dorazili do Evropy asi před 5000 lety a od té doby sdíleli společný evropský prostor s národy, které zde žily od starších dob. Indoevropské národy měly velmi blízký spirituální koncept. I proto je nám důvěrně známé, v co věřili a co uctívali Litevci - vzdálení od nás 1000 kilometrů – jejich svět posvátných míst, stromů, vod a pohádkových bytostí, jako jsou víly, vodníci, čerti nebo čarodějnice. Starodávnou kulturu, mýty a spiritualitu můžeme považovat za ztracenou minulost, ale je jisté, že kdyby v povědomí Čechů zůstala výraznější stopa po pradávné úctě ke krajině, žili bychom dnes v daleko krásnějším a ekologičtějším prostředí. A naše budoucnost by byla příznivější.

 

Zdroje:
http://www.folklore.ee/folklore/vol42/vaitkevicius.pdf
Wikipedia, Weboun.net

 

Další příspěvky autora: Jiří Sirotek

---

Články ve stejných kategoriích:

Historie   Zajímavé články   Víra