Lidstvo válčí od nepaměti. Motivace pro válečné konflikty se však postupně mění a vrací se na úplný počátek lidské existence. Navíc je historicky doložená souvislost mezi extrémy počasí a násilím.
S globálním oteplováním se mluví také o stále extrémnějším počasí. Bouře, tsunami, sucho, záplavy. Toho všeho jsme v posledních letech svědky.
Pokud se podobné katastrofy odehrají na rozsáhlém území a pokud je toto území navíc špatně přístupné, jsme během pár dní na pokraji humanitární katastrofy. Velmi častým průvodním jevem je rozsáhlé rabování. Nejsou to však případy, na které jsme zvyklí z našich povodní, kdy někdo vykrade vytopený dům a na místo se pak sjedou televizní štáby, aby natočily šťavnaté reportáže o lidských hyenách. V případě velkých přírodních katastrof je rabování prostředkem k samotnému přežití. Lidé, kteří přišli o vše, mají hlad a je jim zima nemyslí na vlastní požitek nebo budoucnost. Jde jim pouze o přežití. Teď a tady.
Díky tomu stoupá agresivita.
V posledních stoletích jsme zde měli různé důvody pro války. Obsazení nových území a posílení moci, vliv lidského opia jménem náboženství nebo chladnokrevná politika. Dnes není moc uskutečněna přes přímé obsazení území a slavnostní vyvěšení vlajky ale především prostřednictvím politické moci a budování regionů vlivu.
V budoucnu bychom se však mohli vrátit na samotný počátek. Války by mohly být opět motivovány obyčejnými lidskými pudy a snahou přežít. Blábolení vědců a politiků nebo vliv lobbistů všeho druhu lidi v postižených oblastech nezajímá. Bez ohledu na to, jakým a zda vůbec nějakým způsobem člověk ovlivňuje klima na této planetě, dochází stále častěji k velkým přírodním katastrofám. Ty jsou silnější nejen v měřitelných hodnotách a periodicitě ale také ve svých důsledcích. Člověk závislý na elektřině, dopravní infrastruktuře, komunikaci a počítačích je mnohdy zranitelnější než v dobách, kdy jeho jediným problémem bylo udržení ohně a jeho jedinou zbraní byl kyj.
Kromě přírodních katastrof je zde nejcennější surovina. Není jí zlato, ani ropa ale obyčejná voda. Ta voda, kterou si pár kaček koupíte v obchodě, teče vám z kohoutku nebo jí myjete auto. Růst populace, politické problémy a klimatické změny mohou připravit některé státy o přístup k potravě a vodě. Už dnes 11% populace nemá přístup ke kvalitnímu zdroji vody. Zatím je to však pouze problém milionů nešťastníků rozesetých po chudých zemích Jižní Ameriky, Asie a především Afriky. Jednoho dne však může být voda hlavním problémem národa a státní politiky. A v ten den začnou pod vlajkou cenné tekutiny řinčet zbraně.
Evropa má podle odborníků relativní štěstí. Musí však držet pohromadě. Sucha jsou sice stále větším problémem pro zemědělství, ale jen málokdy zasáhnou celou Evropu. V rámci starého kontinentu se navíc v příštích desetiletích nepočítá s tak velkou populační explozí, jako tomu bude v případě jiných kontinentů (zejména Afrika).
Některé kontinenty čeká populační exploze. Více v článku >>> Svět v roce 2100: populační exploze černého kontinentu
Přesto není vhodné usnout na vavřínech. Je nutné přijmout skutečnou zemědělskou politiku, oproštěnou o dotační hry a byrokracii. Vrátit se částečně k přírodě a obnovit louky a pastviny. V případě potřeby postavit nové vodní nádrže. A ačkoliv to bude znít krutě, posílit rozpočty armád. Postiženým oblastem bez vody lze pomáhat, ale nelze pod hesly humanismu vyvěsit bílou vlajku a směřovat ke společné záhubě.
Zdroj:
https://www.sciencemag.org/content/341/6151/1235367.abstract
Foto: fox_kiyo, flickr.com
Další příspěvky autora: PK
Články ve stejných kategoriích:
COPYRIGHT © B.I.B. - Beach Internet Business spol. s r.o.
PRG | CS | EU | Kopírování zakázáno!
Nepoužíváme cookies. Ale služby třetích stran ano (Google, Seznam, Facebook, TopList).
Pokud s tím nesouhlasíte, zakažte ukládání cookies ve svém prohlížeči!