Templáři a jejich templářský řád - 2.část

Templáři a jejich templářský řád - 2.část

Přejdi na předchozí část článku!

Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St.Jean d´Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků základní hodnotou řádu staly právě peníze. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

Svobodní zednáři a zrušení řádu templářů

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný, jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Vilémem z Nogaretu, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“). Jacques de Molay a Geoffrey de Charnay upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. století). Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny.

Ráno v pátek 13. října 1307 ( odtud nešťastný pátek třináctého) začalo rozsáhlé zatýkání templářů v celé Francii. Zároveň byl veškerý templářský majetek převzat královými zplnomocněnci. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso datovanou 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312. Majetek zrušeného řádu měl být převeden na johanitský řád. Z majetku řádu, ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffrey ze Charney, kteří byli 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení.

Více zajímavostí z historie: Testy DNA zjistily, že mužští předkové slavného faraóna Tutanchamona přišli od Černého moře. Jeden z potomků tohoto vládce žije na Moravě. Otazníky nad původem vládců Egypta však zůstávají. |Tutanchamon: Faraon z Kavkazu >>>

"Jelikož tito čtyři se bez výjimky veřejně a otevřeně přiznali ke zločinům, z nichž byli obviněni, a trvali na svých doznáních, a nakonec si přáli na nich nadále trvat, když koncil urychleně zvážil monoho věcí na nádvoří veřejného okrsku pařížského kostela v pondělí po svátku sv. Řehoře, byli odsouzeni k těžkému a doživotnímu žaláři. Avšak hle, když se kardinálové domnívali, že záležitost skončili, vzápětí a neočekávaně dva z nich, jmenovitě velmistr a mistr v Normandii, hájíce se úporně proti kardinálovi, který přednesl kázání, a proti arcibiskupovi ze Sens, opět popřeli obě doznání, jakož i všechno, co dříve přiznali.“

Kronika Viléma z Nangis

Po krátkém údivu, který mezi soudci jejich popření viny vyvolalo, nařídil král Filip IV., aby byli ještě téhož dne Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni.

Templáří a jejich obvinění

Bratr Humbert potom přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil mi zříci se Krista na kříži. Proti své vůli jsem tak učinil.

Jacques de Molay

„Když mne přijali a dali mi plášť, donesli kříž, na němž byl zobrazen Ježíš Kristus; pak bratr Amaury (převor Francie, osobní přítel svatého Ludvíka) mi řekl, abych nevěřil v toho, jehož obraz vidím, neboť byl falešným prorokem, a ne Bohem. Třikrát mne přiměl, abych se zřekl Ježíše Krista.“

Geoffrey de Charnay

Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet či Baphomet. Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli. Popření původní výpovědi bylo automaticky považováno za upadnutí znovu do kacířství a proto byli popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem. Jiní vědci naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a které se odehrávaly za „zavřenými dveřmi“. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle Barbary Fraelové (která se podílela na nalezení vatikánských dokumentů) měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v případě zajetí muslimy. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Ve výpovědích templářů se fráze učinil jsem to jen myslí, ale ne srdcem objevuje často. Teorife Fraelové se ovšem neshoduje s realitou protože zajatí templáři byli obvykle nuceni zapřít svou víru a přijmout islám, na což zajatci z řad templářů a johanitů většinou nepřistupovali (viz templáři a johanité zajatí Saladinem po bitvě u Hattínu), takže bývali zpravidla popravováni, v lepším případě uvězňováni. Jiní se domnívají, že se jednalo pouze o cvičení jakéhosi duchovního zápasu, neboť podle Bernarda z Clairvaux (který prvnímu velmistru Hugovi z Paynsu sepsal pověstný spis Der Laude Novae Militiae - neboli Chvála Nového rytířstva) neměl templář bojovat jen proti pozemským nepřátelům, ale i proti nadpřirozeným bytostem (démonům) a sobě samému.

Podle templáře Roberta z Torteville zavedl tyto zvyky v řádu velmistr, který byl v sultánově zajetí, a který tyto praktiky zavedl na příkaz sultána. Tento popis odpovídá na velmistra Gérarda de Ridefort, který byl skutečně v zajetí sultána Saladina a jako jeden z mála templářů byl vykoupen zpět, ale ani to nezní moc přesvědčivě, neboť smlouva či přísaha s nekřesťanem přestává okamžitě platit, pokud je učiněno pokání. Navíc tyto zvyklosti které se měly v řádu údajně dít nepřipomínají nic z toho co pochází z Blízkého východu.

Templáři a hlava Bafomet

"Viděl jsem tuto lidskou hlavu, držel jsem ji a ohmatával během zasedání kapituly v Montpellier a uctíval jsem ji jako ostatní přítomní bratři, ale jenom slovy, nikoliv srdcem.“

Hugo de Pairud

„Viděl jsem tuto hlavu dvanáckrát, během zasedání kapituly, zvláště v Paříži... Je to hlava s vousem. Uctívají ji, líbají a nazývají ji svým Spasitelem.“

Raynier de Larchant

„Viděl jsem tuto hlavu během sedmi kapitul, které vedl bratr Hugo z Pairaud a další... Když byla ukázána, všichni padli tváří k zemi, zdvihli své kapuce a uctívali ji... její obličej je hrozný, zdálo se mi, že to byl obličej démonův, zlého ducha. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, zmocnil se mne velký strach.. “

Raoul de Gizy

Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, výpovědi samotných templářů se během procesu různí. Někteří ji popisují jako mužskou hlavu s třemi či dvěma tvářemi, další ji připisovali rohy nebo templářský čepec, jiní ji popisovali jako ženskou hlavu. Z držení vousaté hlavy byl obviňován především Hugo de Pairud, vizitátor řádu, který ji při řádových shromážděních držel a vyzýval k uctívání. Vousatá hlava měla být údajně vyrobena z dřeva či nějakého kovu, a členové řádu měli o ní zavazovat (či ji obtáčet) šňůrkami, které potom nosili u sebe jako magické talismany. Z této hlavy mělo údajně pocházet bohatství řádu, stejně jako plodnost země. Hlava ovšem nebyla nikdy nalezena, a to i přesto, že se během procesu po ní pátralo. Ke komisi byla dopravena pouze dutá ženská hlava s nápisem Caput LVIII m, jednalo se patrně o relikviář sloužící k úschově ostatků. Obtáčení či dotýkání šňůrkami se tehdy jednalo o běžnou náboženskou praxi, neboť ve Svaté zemi duchovní se běžně šňůrami svých hábitů dotýkali svatých míst, aby do nich přešla část jejich magické síly.

Někteří badatelé se domnívají, že tyto předměty se vztahovaly spíše k uctívání ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, zakladatele řádu Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských idolů nebo ďábla. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Je taktéž zajímavé, že ani jeden z templářů (narozdíl od jejich konkurentů johanitů) nebyl nikdy blahoslaven ani svatořečen.

Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš) esoterického pojmu sofia (řec. moudrost). Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.

Templářům dnes bývá mylně připisován Bafomet francouzského okultisty Eliphase Léviho. Ten byl ovšem vymyšlen a nakreslen Lévim až v 19. století, a s templářským Bafometem vyjma názvu nemá vůbec nic společného. Ve 20. století se Léviho Bafomet stal symbolem moderního satanismu, který započal Anton Szandor LaVey, zakladatel Církve Satanovy a autor Satanské bible. Přestože Léviho Bafomet měl nejspíše představovat archetyp pohanského boha plodnosti (jsou zde jisté analogie například s keltským bohem Cernunnem, řeckým Panem, indickým Pašupatim, ovšem nejvíce se Léviho Bafomet shoduje se staroegyptským bohem Banebdjedetem, který je nazýván "Kozlem z Mendézu", což je přezdívka, kterou má i dnešní Léviho Bafomet), byl Léviho Bafomet nakonec křesťany a satanisty stotožňen s ďáblem. Kvůli tomu dnes někteří lidé mylně považují středověké templáře za satanisty a obviňují je z uctívání ďábla

Templáři a Chinnonský pergamen

Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou často ještě mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil.

Každopádně je s templářskou činností na blízkém východě spojena řada nejasností a dokonce existuje i řada důkazů, podle nichž byli ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou např. jejich styky s asasíny.

Organizační struktura templářského řádu

Jak byl vlastně templářský řád organizován? Jakou funkci měli například senešal, vizitátor, turkopolír, nebo převor? Templářský řád měl velice propracovanou strukturu, co svědčí o vynikajících organizačních schopnostech těchto statných bojovníků, šikovných obchodníků, pečlivých úředníků a zbožných křesťanů.

V čele řádu stál volený velmistr, jemuž příslušelo vojenské i exekutivní velení. Jeho pobočníkem a hlavním řádovým diplomatem, jakož i zástupcem v jeho nepřítomnosti, byl senešal. (V řádu prý existoval ještě i druhý – tajný – „duchovní velmistr“, který údajně nebyl volen, ale určován předchůdcem v závěti. Měl to vlastně být „skutečný“ vůdce řádu a nejvyšší zasvěcenec… Ale pozor! To jsme sklouzli na úroveň pověstí.) Významné postavení měl i správce řádové pokladny (cellararius) a samozřejmě inspektor řádu – vizitátor (později dva). V záležitostech válečných byl pobočníkem velmistra maršál svatého Království jeruzalémského.

Pobočníky maršála pak byli podmaršálové neboli komturové rytířstva („velitelé jezdectva“).Za ochranu řádové zástavy odpovídal praporečník. Významnou úlohu ve velení měl i komtur přístavu akkonského. Pomocným řádovým vojskům z řad ostatního obyvatelstva a poddaných velel turkopolír. V jednotlivých provinciích byli nejvyššími představenými velkopreceptorové, ve větších provinciích pak byli ještě ustanoveni i tzv. zemští mistři (zemští komturové, preceptorové), zároveň komtuři některé z významnějších komend. V jednotlivých komendách byli nejvyššími představenými komtuři. Vedle komend ale existovaly i klasické kláštery, zajišťující především špitální služby a „servis“ pro přestárlé bratry. Zde byli nejvyššími představenými převorové. Z nich měl nejvyšší postavení velkopřevor kláštera ve svatém městě Jeruzalém.

Templáři se původně dělili do čtyř skupin

1. Elitní skupinou byli rytíři, vyzbrojení jako těžká jízda, pocházející výhradně ze šlechtického stavu, zprvu panského, později s ohledem na vysokou „úmrtnost“ i rytířského. Zde nutno rozlišovat rytíře mnichy (pod slibem, tzv. zůstávající) a rytíře laiky (sloužící na čas). V každém případě však musel být rytíř z lože manželského, nikoli levoboček. Označoval je bílý plášť, později (1147) doplněný o typický červený kříž na levém rameni pláště (na srdci). Později byl kříž nošen i na hrudi, ke konci existence řádu i na zádech. Rytíři tvořili „duchovní dvojice“, např. vždy dva jedli ze společné misky. Rytíři mohli mít tři koně (což ovšem byla potřeba všech rytířů, nejen templářů) – bitevního se speciálním výcvikem (hřebce), jízdního (valacha nebo klisnu) a nákladního (soumara nebo mulu).

2. Další skupinou byli seržanti a zbrojnoši (fratres servientes) z nižších společenskýchvrstev, kteří tvořili především pěchotu a týlovézabezpečení, někteří z nich však též bojovalina koních a měli sluhu. Příslušel jim oděv černý či hnědý (černý seržantům z řad svobodnýchměšťanů a bratrům sloužícím jako sváteční). Později byli do řádu začleněni i tzv. turkopolíři,což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel a poddaných. Ve vojsku samozřejmě nechyběl ranhojič.

3. Řád měl samozřejmě i své řemeslníky (famuli, sloužící) a úředníky spravující a rozhojňujícířádový majetek, později spravující i dalšímajetky (též i královské) a poskytující bankovníslužby na vysoké profesionální úrovni. Úřednícibyli většinou duchovní. Řemeslníci byli např.zbrojíři, kováři, sedláři, krejčí, kuchaři, pekařiaj., příslušel jim oděv hnědý. V řádové flotileměli templáři samozřejmě i své námořníky.

4. Zvláštní skupinu tvořili kaplani (vysvěcení kněží) a klerici, zajišťující duchovní život a špitální služby. Např. zpovídat se templáři směli výhradně svým kaplanům, aby tajemství řádu nemohla unikat. Kaplanům a klerikům příslušel oděv černý s červeným řádovým křížem, jen biskupové nosili plášť bílý. Později bylo ustaveno i tzv. čestné členství pro významné donátory řádu, což směly být i ženy – dámy řádu (řádové sestry templáři neměli). Do řádu se vstupovalo dobrovolně, většinou natrvalo jako tzv. zůstávající bratři, kteří skládali slavnostní slib; též ale bylo možné vstoupit na předem dohodnutou dobu (třeba i ženatí), což bylo tzv. přidružené členství. Když ženatý přidružený templář zemřel před uplynutím smluvní doby, měla jeho manželka právo na důchod od řádu. Přidružení muži však neměli právo nosit řeholní oděv a žít s ostatními bratry v řádovém domě. Vystoupit z řádu ale bylo pro zůstávající bratry obtížné a výjimečné, pouze se souhlasem velmistra, někdy i velkopreceptora. Kromě velmistra spočívala vrchní moc na takzvané generální kapitule složené z členů konventu a předních bratří z provincií (velkopreceptoři, převoři velkých klášterů, vynikající bratři – z technických důvodů však většinou pouze ze Svaté země). Generální kapitula byla ovšem svolávána zřídka. Její místo jinak zastával stálý orgán, tzv. konvent, který svolával velmistr. V konventu zasedal senešal, maršál a přední bratři svatého Království jeruzalémského povolaní velmistrem. Analogicky pak byly vytvářeny provinciální kapituly a konventy.

Více zajímavostí z historie: Málokdo ví, že pouhé 3 roky po Titanicu, 24. července 1915, se v Chicagu potopila osobní loď Eastland, která v té chvíli byla plná Čechů. 220 z nich zemřelo. 6 metrů od břehu… | >>>

Přijetí mezi templáře

Jakým způsobem probíhalo přijímání nových členů do řad templářů? Stejně jako u ostatních vojenských řádů bylo přijímání nových templářů neveřejným obřadem. Nikdo mimo řád neznal jeho přesný průběh. Noví bratři byli přijímáni při týdenních kapitulách v kapitulní síni sousedící s řádovým kostelem Přijímání bylo přesně vymezeno v článcích 657 – 678 pozdějšího rozšířeného Statutu řádu. Musel se přesně dodržovat jak ve slovech, tak i postupu. Bezprostředně před obřadem samotným se uchazeč vykoupal v lázni. K iniciaci se dostavil už po rozmyšlení, na které měl dostatek času po prvním rozhovoru. Během té doby si ovšem uchazeče prověřoval i řád. Obřad se konal výhradně v noci, mnohdy až nad ránem. Teprve po kladném výsledku prověření předstoupil uchazeč před kapitulu. Iniciaci řídil preceptor či zemský mistr spolu s bratrem knězem a mistrem domu (komturem) za přítomnosti bratří domu.

Pokud neměl nikdo námitky proti vstupu nového uchazeče do řádu, bylo pro něj posláno. Oděn do novického roucha s rozžatou loučí byl přiveden do místnosti sousedící s kapitulou, kde byl seznámen s velice tvrdým životem v řádovém domě. Po správném zodpovězení několika otázek, předvedli rytíři uchazeče před kapitulu, který zde poklekl před preceptorem, sepnul ruce a podle naučené formule požádal o přijetí.

Preceptor odpověděl žadateli stanovenou formulí, v níž vylíčil, jaké strasti ho v řádu čekají: „Nikdy nebudeš konati toho, co jest tvým přáním.Zvaž proto, ušlechtilý bratře, zdali jsi schopen tyto i jiné útrapy snášeti.“ Po odpovědi preceptor pokračoval: „Věz, ušlechtilý bratře, že společnost našeho domu nesmí nikdo vyhledati z chtíče moci, cti a majetku, ba ani pro pohodlí svého těla, nýbrž proto, aby se vyhnul hříchům tohoto světa, aby sloužil našemu Pánu, chudý a připravený káti se z hříchů pro dobro své duše. Věz, že každým dnem svého života budeš napříště sluhou a otrokem tohoto domu. Jsi k tomu pevně odhodlán?“ – „Ano, pane, s pomocí Boží.“  Na to se rytíři zvedají a modlí se Otče náš, kaplani vzývají Ducha svatého.

Na jaké další otázky odpovídali templáři?

Následovaly opět otázky podle daného seznamu, na které již odpovídal před přistoupením ke kapitule. Jeden z rytířů přináší Evangelium, žadatel přikládá pravou ruku k Písmu svatému a přísahá, že bude na následující otázky upřímně odpovídat. Preceptor se opět ujímá slova a táže se postupně na tyto otázky: „Věříš v Boha, který nikdy nezemřel a nikdy nezemře? Máš ženu či snoubenku, jež si tě podle zákonů Církve svaté může vyžádat nazpět? Jsi již poslušný jinému Mistru nebo jsi v jiném řádu učinil slib? Dlužíš osobě světské něco, co jsi sám nemohl splatiti? Jsi zdráv na těle a nemáš skrytou nemoc? Slíbil jsi někomu peníze nebo dar odměnou za to, že ti dopomohl, abys byl přijat do řádu? Jsi rytíř a syn rytíře a urozené paní, zrozený z lože rytířského? Nejsi kněz ani diákon? Nebyl jsi exkomunikován?“

Po správném zodpovězení všech otázek preceptor naposledy varuje žadatele: „Chraň se lži, neboť jestli jsi zalhal, budeš jako křivopřísežník z našeho domu vypuzen!“ a obrací se na rytíře dvanáctičlenné přijímací kapituly, zdali někdo z nich nemá připomínky k dosavadnímu chování žadatele. Když přítomní bratři shledali, že nic nemluví proti přijetí, kandidát poklekl a položil ruku na Bibli otevřenou na místě, na kterém je při sloužené mši přijímáno tělo Páně. Pak zazněly jako slavnostní zpěv přísahy.

Poté se preceptor opět obrací k žadateli, tentokrát s výčtem požadavků, ptá se například: „Slibuješ Bohu a Marii, naší Paní rozmilé, že napříště, po všechny dny svého života budeš poslušen Mistra Templu a kteréhokoli velitele, který bude nad tebou?… Slibuješ Bohu a Marii, naší Paní rozmilé, že nebudeš míti majetku svého?... Slibuješ Bohu a Marii, naší Paní rozmilé, že silou, již Bůh ti propůjčil, dobudeš zpět Svatou zemi jeruzalémskou a že střežiti a chrániti budeš všechen křesťanský statek?... Slibuješ Bohu a Marii, naší Paní rozmilé, že zamlčíš komukoli jinému i bratru jiného řádu otázky, sliby vše ostatní z tohoto velkého dne?“ A on vždy odpověděl: „Ano, pane, k tomu mi dopomáhej Bůh!“

Preceptor na to odvětil: „A my, ve jménu Boha a ve jménu svaté naší Paní Marie a ve jménu svatého Petra Římského a našeho Otce papeže a ve jménu všech bratří Templu, my tě připouštíme ke všem dobrodiním domu, jež od počátku byla činěna a která mu budou činěna až do konce. Přijímáme tebe, tvého otce, tvou matku a všechny příslušníky tvého rodu, kteří jsou odhodláni účastniti se našeho konání. Stejně i vy přijímáte nás do všech dobrých skutků, jež jste vykonali a ještě vykonáte. Přislibujeme ti za to pouze chléb a vodu, zaručujeme prostý řádový šat a přebohatou námahu a práci.“

Nato vzal mistr řádový bílý plášť s šarlatovým křížem, položil jej novému bratru kolem krku a stáhl šňůrky. Preceptor pozdvihl přijatého, aby jej na znamení míru políbil na ústa, jako i bratří kaplani ho rovněž políbili. Následovala cesta do kostela (kaple) a přísaha: „Přísahám, že svá slova, síly i život zasvětím obraně víry v jediného Boha a tajemství víry; slibuji, že se podřídím a poslušen budu velmistra řádu; zaplaví-li Saracéni zemi křesťanskou, moře přeplavím a bratry své osvobodím; pomocnou ruku svou církvi poskytnu, jakož i králům proti vládcům nevěrců; pokud nestanou proti mně víc než tři nepřátelé, bojovati budu a na útěk se nedám; sám třebas do boje s nimi se dám, budou-li nevěrci…“

Více zajímavostí z historie: Piloti kamikaze jsou symbolem statečného až fanatického sebeobětování. Sebevražedně nalétávali s letadly napěchovanými trhavinami na spojenecká plavidla. Aby položili nejvyšší oběť na oltář skomírajícího Japonského císařství. |Kamikaze nebyli žádní fanatici, ukazují jejich deníky >>>

Další příspěvky autora: michelllin

Články ve stejných kategoriích:

Ostatní   Svobodní zednáři   Zednáři   Templářský řád   Templáři