Templáři a jejich templářský řád - 1.část

 

Templáři a jejich templářský řád - 1.část

Kořenem mýtů o templářích je zřejmě svobodné zednářství. V 18. století si vznikající kluby svobodných zednářů chtěly vytvořit vlastní dějiny, respektive pseudodějiny, které by nějak dokládaly jejich výjimečnost, starobylý původ, výlučné vědění apod. O templářích vychází vesměs literatura krajně nedůvěryhodná. Jak ostatně praví jedna z postav v Ecově románu Foucaultovo kyvadlo, blázni a šarlatáni se poznají právě podle toho, že dříve nebo později začnou mluvit o templářích. Templáři a jejich řádem se zabývá i kniha britského historika Malcoma Barbera.

 

Popisuje historii templářů od vzniku samotné myšlenky bojových mnišských řádů (což bylo samo o sobě vnímáno jako kontroverzní i v samotné církvi, a to i přes autoritu Bernharda z Clairvaux, který stál u zrodu tohoto fenoménu) po působení templářů na dobytém území ve Svaté zemi. Zde jejich činy a politika často budily nespokojenost místních světských vládců. Templáři se odmítali podřizovat jejich autoritě, někdy neuznávali příměří uzavřená místními knížaty s muslimy a dokonce podle některých pramenů zmařili i dohodu mezi křesťany a asasíny (kteří pořádali atentáty především na muslimské vládce a podle některých pramenů by část z nich byla ochotna přestoupit ke křesťanství). Kriticky se k templářům stavěla i místní církevní správa, zejména proti nim psal ve 12. století biskup Vilém z Tyru. Dalším zdrojem kritiky byl samotný osud křižáckých států. Bojové rytířské řády byly obviňovány z toho, že tomuto vývoji nedokázaly zabránit.

 

Zatímco jedni templáře obviňovali z fanatismu, zde se přidala (spíše nespravedlivá) kritika za údajnou laxnost, neschopnost či přílišnou starost o majetek namísto o obranu víry. Z kacířství nebo homosexuality ovšem templáře v té době nikdo nepodezíral. Nakonec templáři popudili i samotného papeže, když se vytrvale stavěli proti sloučení všech bojových mnišských řádů, což samozřejmě zavdávalo podezření, že jim jde příliš o jejich vlastní moc a nezávislost, „propadli pýše“ (takto to popisuje román Ivanhoe, jinak údajně co se týče templářů celkem realistická kniha). Veřejné mínění i mocné síly se zvolna obracely proti řádu.

 

Zajímavé je, jak rychle začala řada tehdejších vzdělaných lidí věřit tomu, že obvinění z homosexuality, plivání na kříž, uctívání model apod. jsou pravdivá. Dokonce je možné, že obviněním věřil i samotný francouzský král, jemuž to namluvili jeho rádci. Jinak za likvidací templářů samozřejmě stál zájem o jejich obrovský majetek a umazání Filipových dluhů, ale nemuselo jít o motiv výlučný. Úspěch byl v tomto ohledu stejně pouze částečný, protože i když papež templářský řád na nátlak Paříže zrušil jako nereformovatelný, jeho majetek převedl na johanity. (Ještě k tehdejší víře ve všemožná spiknutí: nakonec krátce poté Filip V. skutečně uvěřil tomu, že existuje spiknutí Židů, muslimských vládců a malomocných, jehož hlavní aktivitou je sypání jedu do studen). Mnoho spekulací se pak zabývá vznikem templářského „mýtu“, včetně nijak nepodloženého tvrzení, že templáři nějakým způsobem navazovali na katary a gnostický dualismus. Kořenem těchto mýtů je zřejmě svobodné zednářství. V 18. století si vznikající kluby svobodných zednářů chtěly vytvořit vlastní dějiny, respektive pseudodějiny, které by nějak dokládaly jejich výjimečnost, starobylý původ, výlučné vědění apod., prostě cokoliv, co by dodalo nějakou důvěryhodnost různým zmateným rituálům etc. Přes templáře a Palestinu se pak dala vykonstruovat i vazba na ještě starší minulost, třeba až k Šalamounově chrámu. Příslušné mýty pak dále rozvíjeli protivníci zednářů, kteří je obviňovali např. z francouzské revoluce. Vazba zednářů na templáře nebo rovnou černou magii se hodila všem, kteří tvrdili, že svět ovládají různá tajná společenství, spiknutí apod. A celý komplex esoterických nesmyslů byl na světě...

 

 

Více zajímavostí z historie: O lidech doby bronzové žijících na našem území toho moc nevíme. Jsme zřejmě příbuzní s lidmi únětické kultury i lidmi, kteří vyráběli šňůrovou keramiku. Lidé střední Evropy jsou pěkná směska se záhadnými kořeny. |Kdo žil v Čechách v době bronzové? >>>

 

Templáři a jejich skutečná historie

Řád templářů byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze řád maltézských rytířů nebo řád německých rytířů. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commilitones Christi templique Salomonici), obecně se používá termín rytíři templu, templářští rytíři či jen templáři. Řád byl pravděpodobně založen roku 1120 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Zrušen byl v roce 1312 bulou Vox in excelso jako řád nepotřebný, čemuž dozajista pomohla nařčení z hereze. Řád nebyl nikdy obnoven.

Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující z přístavu Jaffa do Jeruzaléma po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž se jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného Jeruzalémského království proti nepřátelským muslimským sousedům. Znakem řádu byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže. Ve výzbroji měli většinou meč a štít ve tvaru erbu. Černé či hnědé oděvy s červeným křížem nosili řádoví bratři, kaplani a turkopolové.

 

 

Vznik řádu

Po dobytí Jeruzaléma a po ustavení jeruzalémského království došlo k nárůstu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům. Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z Tyru a Aškalonu.Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1119 nebo 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok 1118.

 

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl Hugo z Payns svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II. Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu nebo Hugo I. ze Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě, když Hugo z Payns byl v roce 1127 členem poselstva, které nabídlo sňatek jeruzalémské princezny (a dědičky) Melisendy hraběti Fulkovi z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti Damašku. Už dříve požádal král Balduin Bernarda z Clairvaux, aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.

 

Vyvrcholením templářské mise v Evropě bylo na koncilu v Troyes v lednu 1129, kde Hugo z Payns popsal neformální zásady a skutky bratrstva. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.

 

 

Více zajímavostí z historie: Pravěk bývá považován za primitivní. Ale naši předkové byli velmi nápadití a šikovní. Kromě zbraní uměli také vyrábět všemožné nástroje, jehly na šití i píšťalky, dokázali ušít pohodlné a odolné boty stejně jako vydlabat ze stromů první lodě. |Pravěká NEJ – Jak staré jsou lidské vychytávky? >>>

 

Rozmach řádu templářů

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve Svaté zemi. Před odjezdem druhé křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří.[Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barr?s stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva.Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli.Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barr?s.

Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu, aby se zvýšil tlak na muslimský Aškalon. Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Aškalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu. V 70. a 80. letech 12. století působila na východě asi 600 rytířů a 2000 seržantů. Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.

 

"V pondělí ráno, dva dny po vítězství, dal sultán vyhledat zajaté templáře a johanity a řekl: „Chci vyčistit zemi od obou těchtop rodů.“ Nabídl 50 dinárů každému, kdo přivede jednoho zajatce, a vojsko mu ihned přivedlo stovky z nich. Poručil, aby byli sťati, poněvadž dával přednost tomu zabít je a nedělat z nich otroky. Celý houf učenců a určitý počet zbožných a asketů se nacházeli v jeho okolí; každý prosil, zda by nemohl zabít některého z nich, vytáhl meč a vykasal si rukávy. Sultán seděl, přihlížeje s pobavenou tváří, zatímco nevěřící vrhali ponuré pohledy, oddíly stály seřazeny, emírové ve dvojité řadě. Byli takoví, kteří sekali ostře a čistě a získali potlesk; takoví, kteří váhali a chybili a bylo jim to prominuto; takoví, kteří vyvolali smích – jiní nastoupili na jejich místo. Viděl jsem takové, kteří se hlasitě smáli a zabíjeli, kteří mluvili a jednali; kolik slibů splnili? Kolik chvály získali? Jakou věčnou odplatu si zajistili prolitou krví? Kolik zbožného díla naplnili hrdly, která prosekli? Kolik čepelí se zbarvilo krví za jediné vítězství! Kolik kopí bylo vrženo proti některému ze zajatých lvů, kolik slabosti uzdravili, když oslabili jednoho templáře, kolik síly dali vůdcům ... Kolik nevěřících zabili, aby dali život islámu, kolik mnohobožství strhli, aby budovali víru v jediného Boha, kolik nepřátel zabili, aby bránili přátele!"

Imád ad-Dín

 

Z katastrofy u Hattínu vyvázlo jen několik templářů. Nejvýznamnějším z nich byl velký komtur bratr Terricus, který se ujal velení nad zbytky řádu. Brzy po bitvě také adresoval dopis papeži Urbanovi a flanderskému hraběti Filipovi (a zprostředkovaně i všem křesťanům i templářům v Evropě), ve kterém vyzýval všechny k vyslání okamžité pomoci křesťanům ve Svaté zemi. Během následující muslimské ofenzivy ztratili křesťané většinu území ve Svaté zemi. Už v září 1187 se ze zajetí vrátil velmistr templářů Gerard z Ridefortu, kterého Saladin vyměnil za templářský hrad v Gaze. Velmistrovy osudy v dalších měsících neznáme, ale byl ve vojsku, které v srpnu 1189 shromáždil jeruzakémský král Guy z Lusignanu k obléhání Akkonu. V boji v okolí města také velmistr 4. října 1189 padl.

Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen (pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda) Robert ze Sablé.

Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá´ílem válka, podpořili Templáři vládce Damašku Ismá´íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se 17. října u La Forbie střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimskýćh spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260-300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu, který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři.

V polovině 60. let 13. století zahájil mamlucký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad Chastel-Blanc a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří s Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265-1271) se Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace ve Svaté zemi.

V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty ve Svaté zemi, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce). Když v roce 1277 zemřel Bajbars, nahradil jeho syny schopný vojevůdce Kalavun.

"Maršálek templářů, upřímný muž bodrého srdce, uvěřil sultánovi a vyšel spolu s dalšími ven. Ve věži zůstali jen někteří bratři, kteří byli zraněni. Sultán ihned maršála a templáře zajal a dal všem bratřím a všem mužům srazit hlavu. Když bratři, kteří zůstali ve věži a nebyli tak nemocní, že se nemohli hýbat, slyšeli, že maršálkovi a ostatním byla sťata hlava, postavili se na odpor. Proto začali Saracéni věž podkopávat. Podkopali ji a opřeli ji a ti uvnitř se vzdali. Saracéni vpadli do věže s takovým množstvím lidí, že opory, které věž držely, se zhroutily. Stavba spadla a zahynuli všichni templáři a Saracéni, kteří byli uvnitř. Při svém pádu se věž sklonila do ulice a rozdrtila víc než dva tisíce tureckých jezdců."

 

Templář z Tyru

 

 

Článek pokračuje zde!

Více zajímavostí z historie: Nejslavnější pravěké malby jsou ve francouzských a španělských jeskyních (Lascaux, Altamira aj.), ale pozoruhodné skalní umění tvořili také Australci, indiáni i Afričané. |Skalní umění – okno do pravěku >>>

 

Další příspěvky autora: michelllin

---

Články ve stejných kategoriích:

Svobodní zednáři   Templáři   Templářský řád   Zednáři   Historie