internetWEEK.cz menu TOPlist

Bílá paní - Perchta z Rožmberka

Bílá paní - Perchta z Rožmberka

Skutečný příběh o Bílé paní z Rožmberka, která za třicetileté války pronásledovala švédské vojáky. Vypráví se, že tato Bílá paní ochraňovala svůj lid a ten ji za to neskonale miloval.

 

Bílá paní - Perchta z Rožmberka

V dějinách českého národa se nedá přehlédnout starověký rod pánů z Růže. Rod rožmberský byl velice bohatý a silný. Své doby si stál hned na místě po králi. Hlavní sídlo měl na hradě Krumlov. V dnešní době Český Krumlov vyniká mezi ostatními historickými památkami jako architektonický skvost a pro jeho krásu jej obdivují lidé z celého světa. Další kouzelnou památkou je hrad Rožmberk. Příznačné to jméno pocházející od svého zakladatele. Jedná se o nejstarší hrad v jižních Čechách. Právě zde se prý ponejvíce zjevovala tak známá Bílá paní - „ Perchta z Rožmberka “. I další místa jsou s Perchtou spojovány jako například; Jindřichův Hradec, Třeboň atd. Ale ponejvíce je to hrad Rožmberk a Český Krumlov.

 

Zde za svého života nejvíce pobývala a i po své smrti se zjevovala. Prý svým zjevením potomky svého rodu vždy včas upozornila na vážná životní údobí. Mnoho lidí pokládá Bílou paní – Perchtu, jen za rožmberské strašidlo, ale málokdo ví, jaký byl její skutečný život. Abychom ji lépe poznali, vrátíme se do časů dávno minulých a projdeme strastiplná úskalí jenž Perchtu provázela životem. Perchta z Rožmberka se narodila léta páně 1430 jako šesté dítě Oldřichu z Rožmberka. Jejími staršími sourozenci byli: Jindřich, Jošt, Jan a sestry Anežka, Lidmila a Kateřina. Zdálo by se tedy, že měla okolo sebe mnoho spřízněných duší, ale opak byl pravdou … Od ranného dětství se o Perchtinu výchovu starala sama matka a o vzdělání malé šlechtičny pečoval Růs z Čermín, jehož měla Perchta celý život ráda pro jeho laskavost. Ale brzo její mladý život zastihla krutá událost. Na jaře 3. května roku 1436 zemřela její matka a Perchta osiřela.

 

Otec Oldřich neměl mnoho času se své malé dceři věnovat. Zastával v té době místo jednatele - svaté stolice a tak se nakonec Perchty ujala její teta, paní Perchta z Kravař. Malá Perchta v sobě nezapřela šlechtickou krev. I když žila v blahobytu a byla jednou z nejbohatších a nejvznešenějších rodů v Čechách, ničeho nezneužívala ve svůj prospěch. Nic z toho nepohnulo jejím charakterem. Pro její otevřené srdce ji od malička všichni milovali. Nikdy nebyla lhostejná lidskému utrpení a chudobě. A tak rostla ku kráse fyzické i duševní. Proto není divu, že si její srdce zamiloval urozený rytíř Petr ze Štenberka.

 

Byl podobné mysli co Perchta a tak měli mezi sebou tolik společného, že z toho vzešla veliká láska. Opětovali sobě své city a všichni je již v jeden osud spojovali. Již si slibovali jak si dají před oltářem svatební slib a navždy budou svoji, když tu zasáhla do jejich krásného vztahu znenadání lidská hamižnost. Otec ji zaprodal jako dobytek na trhu daleko široko známému, proslulému opilci a nezkrotnému hulvátu Janu z Lichtenštejna. Perchta marně prosila a smáčela otcova ramena. Nic nebylo platno. Jiné starosti zmítaly jeho myslí, poněvadž v té době vedl do boje papežské a německé žoldáky. Perchtě mohlo puknout srdce žalem, když v neděli 9.února byla sepsána předmanželská smlouva mezi pánem z Růže a Janem z Lichtenštejna.

 

Oldřich v úpisu věnoval jako závdavkem Perchtino věno Lichtenštejnovi a tím byla zmařena veškerá naděje, že se kdy Perchta s Petrem ze Štenberka zasnoubí. 9. listopadu roku 1449 se Perchta z donucení vdala za Jana z Lichtenštejna a započal jí přetěžký život. I když na cimbuří hradu tři dny praporce pánů z Růže vlály, Perchta si mohla oči vyplakat. Ve čtvrtek 13.listopadu se naposledy rozloučila se svojí rodinou a za doprovodu šlechtičny ze Šietmarku a panny Machny Koníkové odjížděla se svým manželem k novému domovu na hrad Mikulov. Od samého počátku dávali Perchtě na Mikulově znát, že ji mají za nejposlednější děvečku. Janova matka se svými dvěma dcerami proti Perchtě zbrojila a štvala proti ní i služebnictvo. Přesto, že měla být teď Perchta paní domu a měla klíče od panství, byla nejposlednější z posledních. Jiného zastání nikde neshledala, než u svých družek. Byla odkázána na Lichtenštejnovu milost a nemilost. Mikulov byl pro Perchtu očistcem ...

 

Mnohdy se jí nedostávalo jídla a pociťovala hlad i když se v ostatních světnicích stoly pod jídlem prohýbaly a víno teklo proudem. Janovo sestry jí rozebraly všechnu výbavu a jejich matka nebyla v hanebnostech pozadu. V takové nouzi porodila Perchta dceru, která jí byla v těžkých chvílích jedinou útěchou ….. Za nějaký čas se rodina Lichtenštejnova odstěhovala z Mikulova do horních Rakous. V té době přijal Jan do svých služeb jistého mládence. Ten měl přikázáno poslouchat starou paní a Perchtě škodit. Ale to se mladíkovy nezamlouvalo, poněvadž měl Perchtu pro její dobré srdce rád a tak raději službu u Lichtenštejnů brzy vypověděl.

 

Bílá paní Perchta

 

Lid v širokém okolí se od mládence dozvěděl, jak je s novou mladičkou paní zacházeno a prý z toho vzešla jakási vzpoura. Prostí lidé poradili mladíkovy, aby jel na hrad Krumlov a podal o všem zprávu pánům z Růže. Na ten popud napsala Perchta tajně dopis a poslala ho po mládenci svému otci. Stojí v něm jakým způsobem vedle Lichtenštejna strádá. Avšak divný ohlas měl její dopis … Oldřich jí odepsal, aby byla veselá a napomínal ji, aby svoji tesknotu odložila … Až když se Jindřich z Rožmberka dozvěděl, jak chce Jan z oběma Perchtinými služebnými naložit, tu se své sestry zastal. Ohradil se ke švagru, aby ke své choti více náklonnosti choval a byl jí správným manželem. Ale jako by hrách na stěnu házel. Z přicházející zimou porodila Perchta syna. Do tchyně však jako by vjelo sedmero čertů, byla k Perchtě ještě ukrutnější. Vše, co by jí jenom malé pohodlí činilo, toho jí zbavila. Neměla jediného polštáře ani pokrývky.

 

Aby své děti uživila, musela jako poslední žebračka hledat pomoc u chudých lidí . Tak se i zadlužila. Pokud se obrátila ke svému otci, či bratru jenom ji utěšovali chlácholivými řečmi. V jednom z dopisů Perchty stojí : „ A prosím Tebe milý bratře ! Dej mi peřinu a duchnu a polštář a jeden kobereček .“ Jistě si dovedete představit v jak šílených podmínkách musela žít dcera jednoho z nejbohatších šlechtických rodů, když se jí nedostávalo ani základních lidských potřeb … Dokonce, když se Lichtenštejni doslechli o nemoci Oldřicha z Rožmberka, donesli k Perchtě falešnou zprávu, že její otec zemřel. Až tak byli zlomyslní … Pod tvrdými pěstmi Janovými Perchtino tělo modralo, tolik na ní ukájel svoji surovost. Neustále ji sprostými nadávkami urážel a vyhrožoval, že její služebné vykáže. V utrpení přišla radostná chvíle, Perchta jela na Krumlov. Kdo ji vytrhl ze zajetí se již nedozvíme, ale stejně nemělo dlouhého trvání.

 

Jako by se choti zastesklo, záhy pro ni poslal, aby se domů navrátila. Perchtě se sice nechtělo, ale co naplat musela následovat svého manžela. Od té doby nastaly Perchtě největší útrapy. Byla opět bez lásky, jídla a finančních prostředků. V noci ji služebné vídaly, jak klečí u postele svých dětí a pláče. A zloba a zášť ve tchyni jen kypěla. Nejraděj by snachu viděla v hrobě. Počala kouti pikle, jak by se jí zbavila. Perchta však něco tušila a napsala Jindřichu dopis: „ A tohoť se bojím, bychť o své hrdlo v tom bydle nepřišla, ač bych kolivěk ráda tvé přikázání naplnila, abych neumírala.“ Nakonec opravdu tchyně se synem Janem namíchali do jídla jed a nebýt Perchtiny věrné služebné, jež nekalé pletichy prokoukla, byla by Perchta umřela. Ale to již Perchta psychicky neunesla a nervově se zhroutila a onemocněla. Psala otci, ale žádná odpověď nepřicházela .. Až na podzim se Oldřich začetl do dceřiných dopisů a konečně se mu oblomilo srdce.

 

Proč tak dlouho trvalo než dopisy otevřel ? Na to je jednoduchá odpověď. Oldřich měl již nějaký ten křížek na krku a proto jezdil a pobýval od jara na hradě Dívčí kámen, kde nalézal pohodlí a klid. Teprve s prvními ledovými větry a sněhem se vracel na Krumlov. A tak mohla Perchta po celý půlrok marně čekat na otcovu odpověď a pomoc. Tentokrát Oldřicha dceřiny dopisy natolik rozlítily, že si pro ni poslal za doprovodu četných rytířů a ozbrojených jezdců do Mikulova. Konečně se Perchta vrátila domů, na Krumlov. Ale jako by se jí lepila smůla stále na paty, čekala zde na ní jedna z nejbolavějších zpráv, jež mířila přímo do jejího srdce. Zemřel člověk, kterého nejvíce milovala, Petr ze Štenberka. Když se počaly rány v Perchtině srdci zacelovat a opět nabývala radosti a doufala, že navždy zůstane na Krumlově, zastesklo se Janu z Lichtenštejna po své milované choti. Asi neměl na kom si ukájet svoji hrubost.

 

Podobizna Bílé paní

 

Perchta byla znovu donucena následovat svého muže a v roce 1452 se vrací do Vídně, ale tentokrát bez služebných … Na pět let se za ní zatáhla opona a nebylo o ní vidu ani slechu jediné zmínky. Zvěsti praví, že měla být po tu dobu vězněna na jednom z lichtenštejnských hradů. Jistě si vytrpěla své ….. Potom však počal Jan spřádat novou lest. Kupodivu začal být ke své choti milý a pozorný. Brzo se však ukázalo co měla jeho zkažená duše za lubem. Začátkem ledna roku 1460 zajel Jan na Krumlov za tchánem domluvit zbytek nevyplaceného věna. Aby se prý láska mezi ním a Perchtou upevnila. Snad dosáhl svého, poněvadž další dva roky není o Perchtě zmínky. Určitě se jí i celému rodu Rožmberků za tak velkorysé gesto patřičně odměnil. V té době byl velmi zadlužen. Proto, když mu bylo nejhůře, dokázal své ukrutnosti potlačit a pojednou byl opět milujícím chotěm … Ale jen do té chvíle, než dosáhl svého a Perchta v naději, že snad Jan přišel k rozumu, vždy jeho slibům podlehla. V jedné takové slabé chvilce mu věnovala šperk, pro ni nejcennější. Byla to jediná památka po matce a do té osudné chvíle jej chovala jako oko v hlavě.

 

Ale co by neudělala pro klid rodinného krbu. Avšak své otroctví nevykoupila. Jan byl již duševně nemocen. Jeho sadistické choutky nebraly mezí. Perchta musela žít ve strašných podmínkách, když i příbuzní Lichtenštejnů byli velmi pohoršeni a sami napsali rozhořčený dopis na Krumlov. Na důkaz pravosti slov obsažených v dopise jej podepsalo mnoho urozených pánů rytířů ; Zdeněk ze Štenberka, Jindřich z Lipého, Jindřich z Hradce, Bohuslav ze Švamberka, Dobrohost z Ronšperka, Linhart a Burián z Gutenštejna. Jenom díky jim se dostala nakonec Perchta z Lichtenštejnova područí a nadobro od něho odešla. V doprovodu šlechetných rytířů se navracela domů , ale část jí zůstala navždy v Mikulově. Přišla o svého syna, který byl donucen zůstat u otce. Po tak dlouhé době našla Perchta na Krumlově vytoužený mír a štěstí. Mnohokrát vzpomenula na těžké chvíle, kdy jí pomohli prostí lidé a tak jim oplácela jak dobrým slovem, tak hmotnými dary. Ve sváteční dny se oblékala do bílých šatů a proto ji časem nazvali Bílou paní. Její dcera Eliška byla provdána do Vídně roku 1467. Téhož roku 13.prosince zemřel Perchtin bratr Jošt biskup Vratislavský a další rána Perchtu postihla když onemocněl Jan z Rožmberka. Ulehl na lože a 8.listopadu 1472 zemřel. Po ztrátě bratrů Perchtu již na Krumlově nic nedrželo a odebrala se za svou dcerou do Vídně. Jestli se kdy setkala s manželem je otázkou. Jan z Lichtenštejna zemřel 19. Července 1473. Naší Perchtu však čekala poslední rána.

 

Osud nedopřál Elišce dlouhého života, zemřela v nejlepším rozkvětu a zanedlouho pochovala Perchta i svého syna. Od té doby se s jejího života vytratila veškerá radost. Ve smutku a samotě nemohla dále unést svůj přetěžký úděl. Země se probouzela ze zimního spánku, když vydechla Perchta naposledy. Ve čtvrtek 2. května roku 1476 zemřela ve Vídni, kde byla pochována do Lichtenštejnské hrobky v kostele sv. Marie. Tím bylo ukončeno její celoživotní utrpení.

 

Pověsti o Bílé paní

Lid Bílou paní - Perchtu - miloval a proto nikdy neupadla v zapomnění. Stala se ochránkyní svého rodu. Traduje se pověst, že když se narodil Petr Vok, bylo prý o něho velice dobře pečováno. O půlnoci k němu přicházela Bílá paní a stávala u jeho kolébky. Pokud plakal, laskala jej a chovala v náručí, než se uklidnil. Takto schoulena v koutku u kolébky každou noc malého Voka střežila. Místní chůva byla na přízrak Bílé paní zvyklá a proto se nevzrušovala. Ale po nějaké době byla vzata do služby nová chůva a ani v nejmenším netušila, jakého má malý Petr ochránce. V noční hodinu se zjevila u kolébky Bílá paní a vzala mrňouska do náruče. Tu k ní žárlivá chůva přiskočila a malého Voka Perchtě z rukou vytrhla. To Bílou paní rozzlobilo a promluvila: „ Odvážlivá! Věžiž, že pokrevní jsem příbuzná toho dítěte, mně nejspíše sluší je ošetřovati. Neukážu se zrakům vašim již více, přece ale mé děťátko opatrovati a chrániti budu.“ Pak přistoupila ke zdi kde stála kolébka, rukou na ní udělala kříž, zeď se otevřela a Bílá paní v ní zmizela. Od té doby co byl Petr Vok živ se již neukázala. Když dospěl, vyslechl si vyprávění o Bílé paní a zjistil, v které stěně zmizela a poručil zeď zbořit. Přítomní se nestačili divit, poněvadž bylo za zdí nalezeno sklepení s ohromným pokladem, který sem kdysi ukryli Petrovi předci.

 

Poslední pomazání a Bílá paní

Když byl Joachym z Hradce vážně nemocen, nikdo si nevšiml, jak je zdravotní stav urozeného pána vážný. V té osudné chvíli pomohla Bílá paní. V noci kněz Piktorius slyšel klepání na domovní dveře. Otevřel je a nestačil se divit. Stála zde Bílá paní a pobízela jej, aby si k Joachymovy pospíšil. Prý se blíží jeho poslední hodina. Pravila: „ Pojď za mnou, svítilny nepotřebuješ, neotálej a světla nehledej. Svítilnu mám.“ Po celou dobu knězi svítila na cestu a vedla ho za pánem z Hradce. Ten byl již v posledním tažení a mohl se v klidu rozžehnat se životem.

 

Švédové a Bílá paní

Za třicetileté války prý pronásledovala Bílá paní švédské vojáky. Častovala je ranami do tváře, shazovala s postelí, ze schodů a po zemi je vláčela. Švédové jež byli známi po celé Evropě svojí krutostí a zbraněmi, si pojednou nevěděli rady. Co si mají s tak zlomyslným přízrakem počít  Ani meč ani halapartna jim v takovém případě nepomohla.

 

Jak se na Jindřichově Hradci sladká kaše vařila

A jak vznikla pověst o kaši, kterou Bílá paní Perchta chudině podávala? Když Jindřich z Hradce své sídlo přestavoval, dílo se nedařilo a lidé se báli . Práce prý nejde řemeslníkům od ruky poněvadž jsou ve všem nekalé a ďábelské čáry. Tu se vložila do stavby paní Perchta. Měla s lidem pochopení a viděla jak je práce úmorná. Proto poručila navařit polévky a zasytila hladové žaludky vyčerpaných řemeslníků. Docházela na stavbu a osobně nade vším dohlížela. Tím, ale Perchtiny dobré skutky nekončily. Přislíbila lidu, že když stavbu včas a v pořádku dokončí, navaří všem za odměnu sladkou kaši, ryby, polévku i chléb.

 

Dílo bylo nakonec zdárně dokončeno a Perchta dodržela své slovo. Od té doby, na památku poctivé práce, se každým rokem na zelený čtvrtek vařila sladká kaše. Avšak když dobrotivá Perchta zemřela a na místo Jindřicha dosedl na Hradec Jáchym, počal kalkulovat co by jej vaření kaše stálo a porušil tradici. Sešel se rok s rokem a byl tu zelený čtvrtek, ale brána zůstala lidu zavřena. Tu se počaly na Hradci dít prapodivné věci … Bylo to hotové pozdvižení. Okna a dveře se sama od sebe otevírala a zavírala, nádobí padalo z polic, převracel se nábytek a židle se samy z ničehož nic lámaly. Všichni si na zámku šuškali, že to se Bílá paní zlobí. Nikdo pro ten veliký rámus nemohl zahmouřit oka. Chvíli Jáchymovi trvalo, než mu došlo, odkud vítr vane. Naštěstí nakonec upustil od svého mamonu a dal navařit kaše, podělil chudý lid a na zámku opět zavládl klid. Po celý zbytek života již starý zvyk dodržoval ke spokojenosti lidu a Bílé paní.

 

Jak Bílá paní ukázala, kdo je na hradě pánem

Další výskyt Bílé paní je znám na Rožmberku. Za druhé světové války byl hrad obsazen nacistickou mládežnickou organizací „ Bund deutscher Madelnů .“ Dvě děvčata šla ráno vztyčit vlajku na hradní věž. Jaké je však toho rána čekalo překvapení. Na ochozu věže stála Bílá paní a hrozila jim prstem. Holky vzaly nohy na ramena a za jekotu utíkaly z věže. Nikdo se již nahoru neodvážil a od té doby, se prý již nacistická vlajka na hradě Rožmberku neobjevila. Hrad Rožmberk. Kéž by bylo vždy možno čelit násilí tímto způsobem, možná by nestačil Hitler zmařit tolik životů.

 

Poslední zmínka o zjevení Bílé paní je přímo z Rožmberku

Před několika lety 11.11.1994 jsem nocovala na hradě Rožmberk s českobudějovickým UFO – klubem. Snažili jsme se tehdy navázat spojení s Perchtou pomocí spiritistické seance. Výsledek byl překvapující … Již bylo všade plno sněhu a pěkně mrzlo. Celí prokřehlí jsme s napětím očekávali, bude – li navázán kontakt. Za pomoci pana ředitele Čásy, který vládl Rožmberku poctivým a dobrosrdečným srdcem, jsme mohli k naší největší spokojenosti využít místního nádherného interiéru v místnosti Bílé paní k našim nočním hokusům pokusům … Pan Čása se nám po delším žadonění svěřil, že zde sám zažil cosi zajímavého. V létě prováděl hradem jakási nedopeřená, školou povinná mláďata. Když došli společně k obrazu Bílé paní, počal průvodce polemizovat o tom, jestli se Perchta na obraze usmívá či nikoli. Samozřejmě, se neopeřenci dali do zlomyslného pošťuchování a posměšků směrovaných k Bílé paní. Ale pojednou je všechen smích přešel. Z krásného gotického výklenku se začaly ozývat silné rány vycházející od masivního gotického stolu a židlí, které váží pomalu metrák se počaly hýbat a dělat randál. V tu ránu měla nevycválaná mládež po zábavě . Po nějaké době přijeli za panem Čásou na Rožmberk přátelé. Obraz Perchty s tajemným nápisem.

 

Oslavovali a při té příležitosti popili nějakou tu sklenku alkoholu. Když tu přátele v povznesené náladě napadlo, že by je mohl pan Čása provést po hradě. Prohlídka měla své kouzlo, poněvadž byla již pokročilá noční hodina. Když stanuli před obrazem Bílé paní, pan ředitel začal znovu polemizovat co se asi odehrávalo v Perchtině mysli, když ji umělec maloval. Jde – li o úsměv, anebo zármutek v její tváři. Ale přátelé, povzbuzeni alkoholem nechápali hostitelovu romantickou duši a propukli v škodolibý smích. V tom se začaly z gotického výklenku opět ozývat rány a nábytek se dal do pohybu. V tu chvíli bylo po bujarém veselí. I nám se podařilo vypozorovat zvláštní paranormální jevy. Přesně o půlnoci jsme zasedli ke spiritistické tabulce a ptali se, je li zde nějaký duch. Chvilku bylo hrobové ticho a pak se začaly ozývat rány z gotického výklenku a lomoz postupoval po stěnách a podlaze. Byly to šílené ohlušující rány. Během půl minuty vše ustalo a v salónku se znovu rozhostil naprostý klid. Po takovém uvítání, mohu – li nějak onu záhadu definovat, jsme s Bílou paní navázali spojení. Rozhovor trval přibližně tři hodiny a týkal se katastrofálního stavu naší Země. Bylo nám řečeno co lidstvo čeká, pokud nepřestane svoji planetu devastovat. Také jsme se dozvěděli kde a komu se zjevila Bílá paní naposledy.

 

Bylo to v roce 1970, kdy jeden německý turista zavítal na hrad Rožmberk. Zajisté si byl vědom, že má s rodem Rožmberků něco společného. Tento muž byl, asi zatím posledním člověkem, který Bílou paní viděl. Ale to jsme ještě netušili, že nás druhý den čeká triumfální důkaz Perchtiných slov … Po probdělé noci jsme ráno vyšli na nádvoří a v tu ránu jsme byli všichni naprosto při smyslech. A nebylo to mrazem jenž nám zalézal pod nehty a štípal do tváří. Na nádvoří stála socha slona, kterého jsme si předešlý večer při příjezdu vůbec nevšimli. U nohou sochy bylo jméno člověka, kterému se měla Perchta údajně naposledy zjevit.

 

Pan Čása nám celou záhadu ohledně slona vysvětlil. Prý v roce 1970, navštívil Rožmberk jakýsi němec a na památku daroval rožmberskému hradu sochu slona. Jak je vidět, kolem paní Perchty se to záhadami a tajemnostmi jen hemží. Existují lidé, kteří po smrti upadají rychle v zapomnění a pak jsou osoby, jejichž doména překonává staletí. Mezi něž můžeme řadit i Perchtu z Rožmberka. Za svůj život si mnoho nepěkného vytrpěla, ale přesto nikdy neopomenula své blízké a chudý lid. Každý u ní našel pochopení a laskavé slovo. Po smrti, si vzala Perchta svůj rod pod patronát a bedlivě jej střežila. I v roli Bílé paní stála vždy na straně spravedlnosti, ať to byl člověk bohatý, či chudý. Nikdy nikomu bezdůvodně nenaháněla strach a právě proto, její éterická bytost lidi přitahuje. Což se o řadě jiných tajemných zjeveních říci nedá...

 

Zdroj: najdise.cz

Další příspěvky autora: michelllin


Články ve stejných kategoriích:

Z domova   Záhada bílé paní   Tajemné zjevení   Tajemná zjevení   Strašidlo   Spiritistické seance   Rožmberské strašidlo   Rožmberk   Přízrak z Rožmberka   Perchta z Rožmberka   Perchta   Paranormální jevy   Bílá paní Perchta z Rožmberka   Bílá paní  


Kategorie Paranormální jevy


Tip na knihu - recenze: Chlapec, který viděl pravduTip na knihu - recenze: Chlapec, který viděl pravdu
Zajímavé čtení pro zájemce o paranormální jevy. Autor tvrdí, že viděl jako dítě aury lidí, duchy mrtvých i entity přírodní. Slogan o knize říká: Autentický deník z prostředí viktoriánské Anglie, jehož autor si přál zachovat anonymitu i po své smrti.



Co je to Bůh?Co je to Bůh?
Bůh je jedna z největších lidských idejí. Už dlouho patří k tomu, kvůli čemu se lidé zabíjejí. Ale představy o bohu, bozích a božství jsou nespočetné.



Fenomén: andělé jsou tady! - 2Fenomén: andělé jsou tady! - 2
Strážní a padlí andělé. Kdo nás zachraňuje a proč? Jsou okamžiky, kdy člověka někdo či něco zázračně zachrání. Tradiční vysvětlení zní – byl to anděl.



Fenomén: Přibližují se dimenze? (2)Fenomén: Přibližují se dimenze? (2)
Příběhy našich čtenářů. Halucinace nevysvětlují fenomén „prožitků blízké smrti“, možná žijeme v podivném vesmíru, kde současně existuje naše minulost, současnost i budoucnost.



Fenomén: Přibližují se dimenze?Fenomén: Přibližují se dimenze?
Některým lidem se dějí podivné věci - dívají se do paralelních světů. Jiní vidí svou minulost, která se stala, ale vidí i to, co se jim vůbec nestalo. Sbližují se paralelní světy nebo se zlepšují naše paranormální schopnosti?



10 lidí s neuvěřitelnými schopnostmi10 lidí s neuvěřitelnými schopnostmi
Mutanti s pohádkovými vlastnostmi se vyskytují hlavně v amerických filmech. Ale i někteří obyčejní lidé kolem nás mohou mít schopnosti, nad kterými zůstává rozum stát. Následuje žebříček deseti z nich, jak je vybral časopis amazingbeautifulworld.com.



O mimozemských únosech: Astrální cesty s Williamem Buhlmanem O mimozemských únosech: Astrální cesty s Williamem Buhlmanem
Američan William Buhlman je uznávaný expert na astrální cestování. Ve své poslední knize The Secret of the Soul věnuje celou kapitolu výzkumu mnoha souvislostí mezi astrálním cestováním a tzv. mimozemskými únosy.



Děti duchy vidí: Duchařské historky z AmerikyDěti duchy vidí: Duchařské historky z Ameriky
Je známo, že děti mají mimosmyslové vnímání silnější než dospělí. Zachycuje to například slavný film „Šestý smysl“. Následující příběhy se odehrály v několika amerických rodinách.



Astrální cestování pro začátečníkyAstrální cestování pro začátečníky
Češi se začínají zajímat o záhadný jev, kterému se říká astrální cestování či zážitek opuštění těla. Návod pro začátečníky o tento druh vystoupení éterického těla z fyzického napsala Američanka Elizabeth Joyce.



Všechno, co jste chtěli vědět o astrálním cestováníVšechno, co jste chtěli vědět o astrálním cestování
Astrální cestování může být nebezpečné. Američanka Erin Pavlina varuje před lehkomyslným poletováním v astrálním světě. Je to zajímavá zkušenost, ale každý na to nemá. Erina odpovídá na nejčastěji kladené otázky ohledně vědomého vystupování z těla.




COPYRIGHT © B.I.B. - Beach Internet Business spol. s r.o.

PRG | CS | EU | Kopírování zakázáno!

Nepoužíváme cookies. Ale služby třetích stran ano (Google, Seznam, Facebook, TopList).
Pokud s tím nesouhlasíte, zakažte ukládání cookies ve svém prohlížeči!

internet week pozadí