Tragický příběh lodi RMS Lusitania

 

Tragický příběh lodi RMS Lusitania

Titanic a jeho příběh zná každý. Luxusní loď, pohádka o nepotopitelnosti a osudné najetí na ledovec. Lusitania a její historie je známá mnohem méně. Ke dnu šla přitom o pouhé tři roky později s podobně vysokým počtem lidí. Také v tomto případě se jednalo o luxusní zaoceánský parník z Liverpoolu, jehož potopení zanechalo v historii Evropy mnohem větší stopu než Titanic.

 

Lusitania byla na vodu spuštěna o šest let dříve než Titanic a byla o necelých 30 metrů kratší. Ve své době patřila nejen k největším ale také k nejrychlejším parníkům. Několikrát po sobě získala prestižní ocenění Modré stuhy, které se udělovalo lodi, jež v rekordním čase překoná Atlantický oceán mezi New Yorkem a některým z evropských přístavů. Lusitania to zvládla v rekordu za 4 dny 16 hodin a 40 minut. O stuhu ji připravila později sesterská loď Mauretania, která byla ještě o půl uzlu rychlejší a rekord držela celých dvacet let.

 

Dostavění a provoz obou lodí financovala Velká Británie výměnou za to, že se v případě potřeby předělají na křižníky a budou použity jako válečné lodě.

 

V první květnový den roku 1915 opustila Lusitania New York a vydala se zpět do Evropy. Plavba probíhala v době, kdy už tři měsíce obklopovala celou Velkou Británii ochranná zóna vyhlášena Německem.

 

Vody v okolí britského království křižovaly německé ponorky, které neváhaly potopit jakoukoliv loď pod britskou vlajkou. Námořní plavidla zakazují potopení civilní lodě, aniž by byla posádka a pasažéři předem evakuováni nebo byla loď alespoň varována. Přesto se plutí ve válečné oblasti nejevilo jako příliš dobrý nápad. Předposlední kapitán Lusitanie kvůli tomu dokonce rezignoval a řada Američanů zejména německého původu se v dubnu 1915 obracela s dotazy na německé velvyslanectví. To reagovalo 22. dubna uveřejněním inzerátu v pěti desítkách amerických novin, v němž upozorňovalo na vyhlášení válečného stavu v okolí Velké Británie a upozorňovalo na možnost potopení lodě.

 

Uvnitř Lusitanie

 

Sedm dnů od vyplutí z New Yorku se Lusitania dostala do hledáčku německé ponorky U-20. Po krátkém sledování bylo odpáleno torpédo, které Lusitanii zasáhlo na pravoboku. Krátce na to došlo k druhé explozi a 18 minut poté se Lusitania potopila podobným způsobem, jako o pár let dříve Titanic.

 

Vzhledem ke krátkému času mezi zásahem a potopením se podařilo na hladinu spustit jen 6 ze 48 záchranných člunů. Zemřelo necelých 1 200 lidí, z toho většina byla britské nebo kanadské národnosti. Na palubě bylo také 128 Američanů. Podle některých názorů právě potopení Lusitanie urychlilo vstup USA do první světové války.

 

Posádka německé ponorky si byla plně vědoma toho, že posílá ke dnu zaoceánský parník plný civilních pasažérů a to včetně žen a dětí. Německá vláda později dokonce oslavovala potopení Lusitanie jako hrdinský čin.

 

 

Na druhou stranu má máslo na hlavě také Velká Británie a o máslo v tomto případě šlo doslova. Podle záznamů totiž Lusitania přepravovala asi 90 tun másla a tuku a to v květnu mimo chladicí zařízení. Existuje proto podezření, že místo másla byly na lodi výbušniny pro britskou armádu, které způsobily druhý výbuch a významně urychlily potopení lodi.

 

Na palubě měly být také pušky, munice pro kulomety, granáty a vybavení pro dělostřelectvo či větší množství hliníkového prášku, který slouží k výrobě výbušnin.

 

Podle některých teorií však měla Velká Británie na potopení lodi ještě daleko větší kus viny. Lusitania i některé další zaoceánské lodě mohly vládě posloužit jako obětní beránci. Jejich případné potopení německými ponorkami mohlo zvýšit pravděpodobnost zapojení USA do války.

 

Vrak lodi leží asi 18 km jižně od Kinsale (viz mapa v hloubce kolem 100 metrů a je v podstatně horším stavu, než podobně starý Titanic. Někteří potápěči vylovili z vraku náboje, které v té době používali britští vojáci a také přinesli svědectví, podle nichž je vrak děravý jako ementál. To by nasvědčovalo tomu, že Lusitania byla po potopení bombardována, aby se zničily důkazy o přepravovaném nákladu.

 

V polovině šedesátých let se vrak dostal do soukromých rukou. Gregg Bemis v roce 1982 odkoupil podíly spoluvlastníků a stal se jediným majitelem vraku. Irská vláda na to poprvé pořádně reagovala až v devadesátých letech, kdy vrak prohlásila za národní kulturní památku. Spor mezi Irskem a Bemisem nakonec skončil u soudu.

 

Příliš se o tom nemluví, ale na palubě lodi zemřelo i několik významných osobností. Mezi nimi byl zakladatel galerie moderního umění v Dublinu Hugh Lane. Na palubě měl mít údajně v olověných trubkách obrazy Moneta nebo Rembrandta. Bemis přislíbil, že pokud budou vyloveny, připadnou Irsku.

 

Druhou významnou obětí byl americký spisovatel a filozof Elbert Hubbard, který je u nás znám mimo jiné díky svým citátům:

 

Neztrácejte víru v lidstvo. Pomyslete na stamilióny lidí, kteří vám nikdy neprovedli žádný hanebný kousek.

 

Pesimista je ten, kdo si ze dvou nepříjemností vybere obě.

 

Každý člověk je minimálně 5 min. denně naprostý blb. Moudrost spočívá v tom, že ne déle.

 

Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.

 

Neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí.

 

Zdroje:
Wikipedia
http://www.atlanticliners.com/lusitania_home.htm#Anchor-Lusitani-33651

 

Další příspěvky autora: PK

---

Články ve stejných kategoriích:

Historie   První světová válka   Velká Británie   Loď   Katastrofy