Atlantida podle Iva Wiesnera

 

Atlantida podle Iva Wiesnera

Ivo Wiesner (1933-2008) vydal v roce 2002 zajímavou knihu „Atlantida – mýtus nebo zapomenutá historie?,“ která nám posloužila jako zdroj k tomuto článku. Na rozdíl od Američana Edgara Cayce nenačerpal své informace z akáši, ale shrnul nesčetné informace z různých psaných zdrojů i z dalších dokumentů. Výsledek je opravdu pozoruhodný. Když jeho poznatky srovnáme s tím, co nám nabízí oficiální historie, můžeme jenom říci: Všechno je jinak!

 

Svět před Atlantidou

Není od věci upozornit, že Wiesnerovo pojetí historie člověka a evoluce biosféry je v naprostém rozporu s darwinismem. Moderního člověka – homo sapiens sapiens - podle něj stvořili Šlechtitelé - lidstvo ve stavu vyššího vědomí - podle záměru Nejvyššího Architekta - Boha Stvořitele. Člověk se měl vyvíjet souběžně ve dvou paralelních dimenzích. Člověk v pozemské dimenzi (Adamah) se měl vyvíjet v podmínkách absolutní svobodné volby za fungování zákona odplaty - karmy. Planeta Země nebyla původně vhodná pro rozvoj života, a tak je výsledkem zásahů - evoluci biosféry záměrně řídí Šlechtitelé již několik set milionů let.

 

První osídlenou planetou v naší sluneční soustavě byla Alanta (Maldek, Malona, Tir, Tistrya, Tlyš aj) asi 90x větší než Země. Po jejím zániku se z její oběžnice Marsaly stala planeta Mars. Mars a Zemi používaly vyspělé bytosti jako experimentální zóny. Alantu obývalo hned několik velmi pokročilých civilizací rasy třetí kalpy ze souhvězdí Bootes (Arcturus), Draka, Orionu, Lyry (Vega) a Velkého psa (Sírius). Vegané působili na Zemi zejména na počátku formování a přetváření kontinentů. Biosférou se zabývali především Lyřané. Arkturiáni pravděpodobně plánovali a koordinovali činnost Šlechtitelů. Pozemské lidstvo bylo geneticky odvozeno po otcovské linii od bílých Lyřanů a po mateřské z genomu hnědých Lyřanů.

 

Jméno Atlantida (Atlantis)

Název Atlantida (Atlantis) proslavil antický filosof Platon. Podle Platóna byl název „Atlantis“ (řecky Ostrov Atlanta) odvozen od jména nejstaršího syna boha moří Poseidóna Atlanta. Nejednalo se o titána Atlanta, podle něhož byl pojmenován Atlantský oceán).

 

Ale název Atlantis není jediný. V Babylónii se pro legendární zemi používalo jméno Arallu (Aaru), jiné zdroje uvádějí: Atala (Ostrov Ďáblů), Patala, Talala, Ostrov plamenů; Amenti (Starý Egypt), Atlaintika (Baskové), Attala (Berbeři), Atli (Vikingové), Lusa-saki (indiáni Delawarové a kmen Leni-Lenapů), Arquinesia (paraguajští indiáni), Zuina a Mictlan (Mayové). Jednotlivé ostrovy měly názvy: Tula Pin, Atzlan, Aztlan, Atlan, Tollan, Tulan, Poseidia, Scherie, Selvagia, Ogygie, Atalanta, Boscosa, Madeira, Isla Verde, Nu-Ur, Númenor, Oraz, Og aj.

 

 

Nimiru (Nibiru) - Hvězda smrti

„Nebeské koště“ planeta Nimiru je vlastně jeden úlomek obrovské planety Alanta, která byla zničena nezvládnutou jadernou fúzí. Úlomek pojmenovali Sumerové Nimiru. Planeta byla známa v mnoha kulturách a nesla různá jména: Nibiru, Amanyam, hvězda Bál Zebúba, Hvězda smrti, ničitel Marduk, Faethon, Súrtr (Edda), Tišia, Tistrya, had Akomenaki, Cherper, Tiamat, Typhoon, Fenris, Taraka aj.

 

Nimiru obíhá zřejmě po eliptické dráze, jejíž rovina svírá s rovinou ekliptiky přibližně úhel 46 st., doba oběhu je asi necelých 800 (764) let. Pouze jednou za 6 115 let (plus mínus 100 let) se velmi těsně přiblíží k Zemi a tehdy vyvolává gigantické pohromy. Podle Wiesnera se Nimiru pravděpodobně objevila poprvé v roce 113 519 př.n.l. Nimiru se během čtyř obletů k Zemi přibližuje a poté se zase další čtyři oblety vzdaluje. K budoucímu příletu Nimiru by mělo podle propočtů I. Wiesnera dojít v roce 2666. K obřím globálním záplavám docházelo při příletu Nimiru proto, že si Země „stáhla“ z vlečky vetřelce vodu v podobě ledu. Od roku 15 679 př.n.l. stoupla hladina moří o 150 metrů. Oblast mezi bahamským souostrovím, Kubou a Floridou byla v té době téměř souvislou souší.

 

Změna rotace a zemské osy

Když se Nimiru přibližuje k Zemi, zpomaluje zemskou rotaci, až ji úplně zastaví a Země se pak začne otáčet v opačném směru. Někdy se Země převrátí, přičemž ke zpomalení rotace nedojde. Podle egyptských zápisů Slunce dvakrát změnilo polohu svých východů a země čtyřikrát změnila polohu své osy během 17 tisíc let.

 

Poloha Atlantidy

Podle Platóna Atlantida ležela v oceánu za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv); jednalo se o menší kontinent o velikosti dnešní Malé Asie a severní Afriky. Wiesner původní souostroví Atlantidy lokalizuje do Sargasového moře, Kapverdské nebo do Guyanské pánve.

 

Staré mapy jako důkaz

Jako nejpřesvědčivější důkazy o starých zmizelých světech působí některé dochované mapy pradávného původu. Jedná se zejména o mapu Piri Reise (dva ostrovy) a mapu Athanasia Kirchera (tři atlantské ostrovy).

 

Piri Reis (1470-1555) byl turecký námořník, admirál a kartograf. Mapy a portolány (mapy pobřeží a přístavů), které sestavil, vycházely z kopií starých a velice přesných map z Alexandrijské knihovny. Reise vytvořil atlas, jehož část tvořila mapa jižního Atlantiku na gazelí kůži. Vzbudila senzaci, protože zobrazovala mimořádně přesně jihoamerický kontinent, který byl tehdy znám jen povrchně, a co víc, také Antarktidu, o jejíž existenci se v 16. století nevědělo vůbec (autor dokonce ukázal její skutečnou podobu bez ledového příkrovu, již moderní věda odhalila až v roce 1958). Podle Wiesnera jeho mapa zachycuje Atlantidu až v její poslední fázi, kdy zbylo po náletech Nimiru jen několik posledních ostrovů.

 

Německý jezuita Athanasius Kircher (1601-1680) nalezl ve vatikánské knihovně staré mapové podklady z Egypta, kde je ukořistili Římané. Kircherova mapa zakresluje velký ostrov, téměř kontinent s názvem Infula Atlantis (ležící mezi Afrikou na západě a Amerikou na východě). Orientace je chybná. Podle Wiesnera se Kircher dopustil zásadního omylu: mapa je sice správně orientována k severu, ale v levé části není zakreslena Afrika a Španělsko, ale úzký průliv do Mexického zálivu a v pravé má být Afrika. Dva menší ostrovy mezi Atlantidou a Afrikou představují dnes zatopený šelf Cabo Verde a Azor.

 

Obyvatelé Atlantidy

Dominantní atlantskou rasou byli Tlilané (Tzolkinové, Tolláni, Tulláni, Telkinové, Telchinové, Toltékové) s červenohnědou až bronzovou barvou kůže. Jména v sobě skrývají pojem "želva". Starověké národy je pojmenovaly také: Flegyové, Firbolgové či Formorové. Tato rasa pochází z královské dynastie Vegy nebo z Orionu. Na Zemi bylo před 90-85 tisíci lety současně vysazeno 5 mimozemských ras. Atlanťané měli jinou stavbu těla a fyzické vybavení než lidé. Řekové je popisovali jako Titány. Muži měřili minimálně 250 a ženy 200 centimetrů. Rasa se však postupně zmenšovala. Zpočátku se dožívali až 1000 let a dorozumívali se telepaticky, ovládali také telegnozi a telekinezi, vědomou manipulaci s vnějšími formami energií. Jak jejich psychotronické schopnosti odumíraly, nahrazovali je technologiemi. Postupně se měnilo i náboženství směrem k víře v pekelnou mocnost Belial (Děti Temnoty). Ostatní věřící před nimi museli emigrovat nebo byli vyháněni do kolonií, jednou takovou skupinou byli vědci a umělci kolem velekněze Thowta. Dalšími emigranty z Atlantidy byli: Quetzalcoatl, Ehécatl, Cuculcan, Cucumatz, Bochica, Condoy, Votan, Tsuma, Kon-ticci, kteří přinášeli vědění na periferii atlantské říše a byli tam ucíváni jako bohové.

 

Antičtí autoři používali pro Atlantidu někdy pojmenování Ostrovy Haunebu, ze staroegyptského „hau nebut“ (ostrovy ležící za sloupy); (Ostrovy devátého oblouku, Ostrovy velkého vodního kruhu). Národy odtud pojmenováli různě, staří Egypťané jim říkali Palusaté nebo Pharusaté.; v Knize mrtvých se vyskytuje jméno Keftiu. Za potomky Atlanťanů byli považováni Kréťané a Féničané (Půnové). Existuje i staroegyptské jméno Repha-im (obři).

 

Podle Heleny Petrovny Blavatské (1831-1891) došlo k osídlení Atlantidy bílou a rudou rasou před více než 50 tisíci lety. Nesla v té době jméno Poseidia a hlavní město se jmenovalo Basilea. V době rozkvětu zde žilo asi 10 milionů lidí. Oblast Atlantidy však zahrnovala i další regiony: západní část Iberského poloostrova (Gadeirie), západní Afriku (Necropan), šelf mezi dnešní Floridou, Kubou a Bahamy, šelf dnešních Malých Antil a severní Brazílii (Umaurean). V té době bylo osídleno také východní pobřeží Severní Ameriky (Incalia).

 

Bíla rasa obrů z Lyry se jmenovala Karové či Kariané, byli identičtí s Danany z hindských eposů, jejichž totemovým symbolem byl drak nebo okřídlený had. Za jejich přímé potomky považuje Wiesner evropské Basky a kavkazské kmeny, jako jsou Čečenci a Osetinci.

 

Atlantská civilizace

Civilizace Atlantidy se zformovala před 50-60 tisíci roky. Co se dělo předtím, není spolehlivě známo. Technologicky byla Atlantida před 60 tisíci roky na úrovni zhruba severoamerické technologie ve 30. letech 20. století. Ke zlomu v etice a náboženství došlo v období, kdy vědci z Atlantidy objevili v Jižní Americe a nezaledněné Antarktidě i jinde pozůstatky původních pracivilizací, které sídlily na Zemi před první srážkou s Nimiru. Různé objevy přinesly Atlanťanům nejen technologický pokrok, ale zásadně ovlivnily i jejich duchovní evoluci a náboženství směrem ke zlu. Původní duchovní čistota a harmonie vesmírné lásky začaly být nahrazovány egoismem, bezohledností a popíráním principů Zákona jediného Boha.

 

Tři etapy evoluce

• 1) Objev krystalových chrámů a osvojení technologie používání velkých přírodních křišťálů, berylu, ametystu aj. k ovládání energie proudící ze Slunce, z hlubin Země a z kosmu (galaktický střed).
• 2) Druhá etapa začala po objevu ruin měst a laboratoří mimozemských civilizací (Arkturiánů, Manahunů, Thuleanů, Shanů aj.), které unikly před zkázou Nimiru do vesmíru a již se nevrátily. Patří sem např. Tihuanaco (Tir-nan-Og), Sluneční město Shanů a centra Thuleanů v Antarktidě.
• 3) Objev vstupních bran do paralelních dimenzí (Tibet, Hyperborea, Titicaca, Antarktida).

Asi před 30 tisíci lety dospěla Atlantida k rozvinuté technokratické civilizaci. Součástí říše bylo navíc 12 kolonií: Gadeiria, Firbolia, Necropan, Libya, Incalia, Eizen, Mayro, Mukulia, Hy Brasil -Umaurean, Inaa, Oghumia a Latinia. Před 25 tisíci lety došlo k vnitřnímu konfliktu mezi zastánci starého náboženství a příznivci černé magie a temného boha Beliala. Atlantská technologie dosáhla svého vrcholu, ale civilizace byla vnitřně znepřátelená a připravená k válečné agresi. Následující agresivní války směrem do Asie trvaly tisíce let a ukončila je až Nimiru 15 600 lety př.n.l.

 

Čtyři fáze vývoje a pádu Atlantidy

V první fázi, před 55 000 lety – nebylo jádro Atlantidy Nimiru zasaženo; ve druhé fázi, 28 tisíc let př.n.l., se rozpadl ostrovní kontinent Poseidie na několik menších ostrovů. Nejničivější pohroma přišla ve třetí fázi - 15 677 let př.n.l., kdy většina ostrovů beze stopy zmizela v moři. V poslední fázi existence Atlantidy mezi 15 679 lety př.n.l. a 9 564 př.n.l. už šlo jen o slabý odlesk moci a slávy říše mořských králů. Moci se zmocnili kněží boha Tlaloca-Thevertata (černého Tezcatlipoca), přičemž zavedli náboženskou krutovládu s lidskými oběťmi, jejíž tradice se udržela u Aztéků, kteří jsou zřejmě přímými dědici posledních obyvatel Atlantidy.

 

Zdroje:
Ivo Wiesner: Atlantida - mýtus nebo zapomenutá historie?
http://cs.wikipedia.org/wiki/Atlantida

 

Další příspěvky autora: heartblue

---

Články ve stejných kategoriích:

Atlantida   Záhady   Tajemství   Mimozemské civilizace   Nibiru   Ostatní