Kamikaze nebyli žádní fanatici, ukazují jejich deníky

 

Kamikaze nebyli žádní fanatici, ukazují jejich deníky

Z mnoha dochovaných deníků, které si piloti vedli, však vyplývá, že měli daleko k obrazu zarputilých fanatiků, odhodlaných zamřít za císaře. Byli to velmi mladí lidé v rozkvětu života a fanatismus nebyl rozhodně hlavní motivací jejich konání.

 

Brutální výcvik

Před tím, než byli piloti přiřazeni k sebevražedné jednotce, museli projít výcvikem. O jeho šokující podobě píše například Noma Hisroshi ve své knize Źone of emptiness (Zóna prázdnoty). Cituje z deníku Irokawy Daikičiho, který prošel výcvikem na základně v Tsukiuře.

 

Po příchodu na základnu námořního letectva v Cukiuře, začal každodenní „výcvik“. Byl jsem bit do obličeje tak často a tak silně, že jsem sám sebe už těžko mohl poznat. 2. ledna 1945 mě Kaneko (podporučík) udeřil do tváři asi dvacetkrát a uvnitř úst jsem byl rozbitý a krvácel jsem. Těšil jsem se, až budu jíst Zoni (speciální jídlo s rýžovými koláčky, které se jí na Nový rok). Místo toho jsem polykal krev z mých úst.
14. února jsme byli všichni potrestáni, protože jsme byli podezřelí, že jsme jedli jídlo místním farmářům. Byli jsme uprostřed zimy nuceni sedm hodin sedět na Studené betonové podlaze a velitelé nás bili klacky. Potom jsme museli po jednom chodit do velitelovy kanceláře. Když přišla řada na mě, vstoupil jsem a dostal jsem tak silnou ránu, že se mi zatmělo před očima a upadl jsem na podlahu. Když jsem za několik minut vstal, dostal jsem novou ránu klackem. Tak jsem se raději přiznal. Můj kamarád byl hozen hlavou proti podlaze a ztratil vědomí Odvezli ho do nemocnice a už se nikdy nevrátil. Tyhle hrůzy byly organizovány velitelem jménem Tsutsui. Dodnes toho muže hledám.

 

Mnoho dalších deníkových záznamů popisuje strašlivé podmínky a zacházení na základně Tsukiura. Součástí výcviku bylo také učení se vojenským řádům a předpisům, zatímco jakékoliv jiné knihy byly zakázány. To však silně snižovalo ochotu nováčků bojovat za Japonsko a přinést mu tu nejvyšší oběť. Irokawa Daikiči opět píše:

 

Memorováním a citováním Císařského předpisu vojákům (Gunjin Chokuyu) z roku 1882, napsaného archaickým jazykem, bylo každodenním cvičením. Pokud někdo selhal v naprosto přesném citování předpisu, byl sražen k zemi, což jsem zažil několikrát. Je těžké přesně říct, kolik vojáků bylo přinuceno vyznávat císařskou ideologii lynčováním.

 

Celkově se ukazuje, že krutý výcvik rozhodně nedělal z pilotů kamikaze fanatické bojovníky, naopak jejich odhodlání a loajalitu k Japonskému císařství silně snižoval.

Samotný výběr adeptů k sebevražedným jednotkám kamikaze měl velmi daleko k dobrovolnému přihlášení. Všichni členové sboru byli shromážděni do velké místnosti. Po dlouhé přednášce o významu patriotismu a nutnosti sebeobětování se pro konečné vítězství byli vyzváni, aby vystoupil dopředu ten, kdo chce být sebevražedným pilotem. Někdy se to dělo obráceně, kdy měli vystoupit z řady ti, kdo se nechtějí obětovat pro Japonsko. Bylo téměř nemožné pro jakéhokoliv japonského vojáka zůstat stát, pokud se jeho kamarádi přihlásili krokem vpřed. Někteří důstojníci si toho byli vědomi a zavazovali obřadně pilotům oči a ti se měli přihlásit pouhým zvednutím ruky. Zvuk uniformy každého, kdo zvedl ruku, však byl v naprostém tichu slyšitelný. Takže výsledek byl podobný.

 

Noc před posledním letem

Je těžké si představit onu noc. Není vypjatější chvíle, než je tato. Piloti vědí, že tato noc v jejich životech je poslední. Záznamy o ní se dochovaly ze zápisků Kasugy Takea, který byl na základnu přidělen jako pomocný kuchař. Popisuje poslední noc pilotů kamikaze takto:

 

V místnosti, kde se konal poslední večírek na rozloučenou, popíjelo mnoho pilotů studené saké. Někteří ho do sebe hodili na jeden hlt, jiné ho rozlévali po zemi. Celé to místo se brzy propadlo do chaosu a zmatku. Někteří rozsekávali visící žárovky svými meči, další zvedali židle a rozbíjeli s nimi okna a jiní zase brečeli do ubrusu. Zpívalo se hodně různých vojenských písní. Někdo řval vztekem, další hlasitě naříkali. Byla to jejich poslední noc v celém jejich životě a oni to moc dobře věděli. Mysleli na své rodiče, ženy, milenky a před očima jim probíhal celý jejich dosavadní život. Přestože byli odhodláni položit život za Japonsko, uvnitř byli rozervaní a rozpolcení. Někdo měl hlavu na stole, další psal poslední vůli, někdo složil ruce k tiché meditaci, jiní odešli úplně z místnosti zatímco další zuřivě tancovali a poskakovali po místnosti a shazovali vázy s květinami. Všichni měli na hlavě šátek se symbolem vycházejícího slunce. Celá ta scéna naprosté beznaděje se nedá popsat. Znal jsem je všechny osobně, staral jsem se o ně každý den po dobu jejich extrémně krutého výcviku.

 

Piloti kamikaze dobře věděli, jaký osud je čeká a od chvíle, kdy se dostali do jednotky kamikaze, nelpěli na svém životě. Nemohli se vrátit ani v případě, že nenalezli nepřátelské lodě. Jeden z pilotů, který se stále vracel, protože nenašel žádný cíl, byl zastřelen po svém devátém návratu. Někteří se vůbec nesnažili narazit do amerických lodí a místo toho se snažili přistát na hladině moře, aby si zachránili život. Někteří se také po startu otočili a nalétli těsně nad budovu velitelství základny v předstíraném útoku a teprve pak odlétli nad moře.

 

Rozpoložení pilotů nejlépe vystihuje poslední zápisek v deníku Hayaši Ichizoa:

Musím mít určitý klid mysli, abych obětoval svůj život císaři. Abych byl upřímný, nemohu říct, že přání zemřít za něj je opravdové a vychází z mého srdce. Přesto je mi určeno, abych za něj zemřel.

 

Prameny:
The University of Chicago
http://www.press.uchicago.edu/
Asahi Shimbun
http://ajw.asahi.com

 

Další příspěvky autora: Snaut

---

Články ve stejných kategoriích:

Kamikaze   2. světová válka